V roce 2010 schválila Rada EU a Evropský parlament druhou evropskou směrnici o energetické náročnosti budov (směrnice 31/2010/EU z 19. 5. 2010), která nahradila stejnojmennou první evropskou směrnici 91/2002/ES.
Téměř nulová spotřeba energie u budov
Nová směrnice vytyčuje cíle Evropské unie v oblasti energetiky do roku 2020, rozpracovává a stanoví kroky vedoucí ke snížení potřeby energie v Evropě. Ruší a nahrazuje směrnici 91/2002/ES v plném rozsahu; upřesňuje a v některých bodech zpřísňuje požadavky na energetickou náročnost budov. Mottem nové směrnice je cíl 20-20-20, vyjadřující záměr dosáhnout v roce 2020 snížení spotřeby energie o 20 %, snížení emisí skleníkových plynů o 20 % a zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na 20 % celkové výroby energie v Evropě v porovnání s rokem 1990. K dosažení tohoto záměru jsou směrnicí definovány konkrétní kroky. Jedním z nich je i požadavek na navrhování a stavbu budov s téměř nulovou spotřebou energie. Do 31. 12. 2020 budou všechny nové budovy "budovami s téměř nulovou spotřebou energie"; pro nové objekty užívané a vlastněné orgány veřejné moci platí tento požadavek po dni 31. 12. 2018.
PROBLÉMY S DEFINICÍ
Pro účely směrnice se rozumí "budovou s téměř nulovou spotřebou energie" taková, jejíž energetická náročnost určená podle metody, dané touto směrnicí, je velmi nízká. Téměř nulová či nízká spotřeba energie by měla být ve značném rozsahu pokryta z obnovitelných zdrojů, včetně energie z obnovitelných zdrojů vyráběné v místě stavby či v jeho okolí. Tento velmi ambiciózní cíl bude realizován na základě vnitrostátního plánu, který si musí každá země připravit a stanovit v něm, jakým způsobem bude postupováno, případně které budovy budou z tohoto požadavku vyjmuty. Důraz je současně kladen na nákladovou efektivnost opatření vedoucích k nízké energetické náročnosti budov.
O přesné definici pojmu se rozhoduje na úrovni členské země a v současné době probíhá o výkladu a upřesnění této definice bouřlivá diskuse ve většině evropských zemí a bohužel dochází k mnoha mylným výkladům a zkreslením. Směrnice jednoznačně mluví o nízké energetické náročnosti takové budovy.
ZMATENÍ POJMŮ
Častým omylem je v této souvislosti záměna pojmu energetická náročnost s pojmem potřeba energie na vytápění. Energetickou náročností budovy se rozumí vypočítané nebo změřené množství energie nutné pro pokrytí potřeby energie spojené s jejím typickým užíváním, což mimo jiné zahrnuje energii používanou pro vytápění, chlazení, větrání, teplou vodu a osvětlení. Potřeba energie na vytápění je hodnota, vyjadřující kvalitu obálky budovy z hlediska vytápění; nepostihuje účinnost vytápěcího zařízení, tím zkresluje skutečné množství energie pro vytápění a zcela zanedbává energii na osvětlení, přípravu teplé vody a chlazení.
Proto pojmy typu "pasivní dům", které se v souvislosti se zaváděním směrnice někdy objevují, nepatří k nejvhodnějším, neboť jsou v odborné veřejnosti zafixovány jako budovy s nízkou potřebou tepla na vytápění a ostatní energie spotřebované v budově primárně neřeší. Nelze proto jednoduše říci, že cestou pasivního domu se dostaneme k budově s téměř nulovou spotřebou energie, neboť toto tvrzení je platné pouze u budov, kde není aktivní chlazení a neřešíme přípravu teplé vody ani osvětlení.
Prof. Ing. Karel Kabele, CSc.
Prof. Karel Kabele: Pojem pasivní dům je definován v ČSN 730540. Slovo "pasivní" se však ve svém pravém slova smyslu týká pouze části energetické bilance, a to potřeby energie na vytápění, která je opravdu velmi nízká, a to méně než 15 kWh na m2 za rok. V této hodnotě není bohužel zahrnuta energie na osvětlení, přípravu teplé vody a případné chlazení, a tak uživatel, který si to neuvědomí, může být značně rozčarován tím, že skutečná spotřeba energie v jeho "pasivním domě" může být až 120 kWh na m2 za rok.