Synergie konvenčních a obnovitelných zdrojů energie

Vyvolávají řadu dohadů, mají své skalní zastánce a odpůrce, mají svá negativa i pozitiva.

Česká energetika potřebuje dlouhodobě stabilní koncepci. Ta poslední z roku 2004 nevyhovuje stávajícím podmínkám, ale přes veškeré dosavadní snahy se nepodařilo prosadit žádnou jinou. Doufejme, že Martin Kuba, současný ministr průmyslu a obchodu, přetne během letošního léta řadu marných očekávání, a s pomocí odborníků spatří funkční koncepce světlo světa.

Doposud zveřejněné informace naznačují, že proti předešlým pokusům panuje veliká snaha najít vyvážené kompromisní řešení, které optimálně rozváží rizika mezi jednotlivé pilíře koncepce.

Uhlí

Energetika České republiky je dlouhodobě založena na uhlí. Díky jemu máme značnou míru energetické soběstačnosti. Na jeho účet se však připisuje i výrazné znečišťování a devastace krajiny. Především proto byly vyhlášeny těžební limity, které měly vést k postupnému utlumení těžby a k přechodu na jiné, ekologičtější zdroje. Nejlépe na obnovitelné zdroje energie.

Faktem ovšem je, že ČR nemá, a v dohledné době ani nebude mít adekvátní zdroj energie, který by mohl uhlí nahradit, aniž by nevzrostla závislost na surovinách zvenčí.

Na těžební limity se však dá podívat také z jiného úhlu pohledu. Naše zásoby nejsou nevyčerpatelné a plná náhrada uhlí je v nedohlednu. Je třeba tedy zajistit, aby se s touto surovinou zbytečně neplýtvalo, ať už přímo neefektivním spalováním, nebo nepřímo, v podobě zbytečných tepelných ztrát budov, zastaralé infrastruktury tepláren apod.

Čerpání zásob uhlí je tedy potřeba rozložit v čase alespoň na období, než se bez černého zlata zcela obejdeme, a zajistit maximalizaci jeho efektivního a co nejekologičtějšího využití.

Jádro

Ačkoliv celosvětově odpor vůči jádru po fukušimské tragédii značně vzrostl a posílily také tlaky Německa a Rakouska na utlumení jaderné energetiky v Evropě, Česká republika jako by naopak posílila své rozhodnutí energii z jádra nejenom zachovat, ale i dále rozšiřovat.

Ověřili jsme si, že naše atomové elektrárny jsou v současné době na kvalitativně i bezpečnostně vysoké úrovni, a že tedy není třeba zbytečně dále odkládat výstavbu dalších bloků Temelína.

Samozřejmě, existují zde jistá finanční rizika související s dlouhodobostí návratnosti vysoké investice, ale při objektivním zhodnocení současných možností a vyvážení rizik se bez jaderné energie v nejbližším horizontu neobejdeme. Naše přírodní zdroje a možnosti využití obnovitelných zdrojů jsou s ohledem na polohu poměrně omezené a využití jaderné energie je pro nás nyní prakticky nezbytné.

Představa ekologů, že se nám podaří v horizontu několika málo let omezit plýtvání s energií natolik, že výstavba nových konvenčních zdrojů nebude nutná, je naprosto utopická. Tady totiž nestačí jen dobrá vůle, ale miliardy a miliardy správně vložených investic.

Plyn

Zemní plyn je z dnešního pohledu cestou slibující snížení emisí CO2 a dalšího znečištění, nabízí také poměrně snadné využití ve spalovacích motorech současných automobilů. V neposlední řadě ho lze doplňovat, nebo časem částečně nahrazovat bioplynem. Na straně druhé je zde především obava ze zvyšování závislosti na ruském plynu.

Tu však dílem rozptylují úspěchy USA v rozšiřování těžby břidličného plynu a dílem výstavba terminálů pro dopravu zkapalněného plynu do Evropy.

Ačkoliv Česká republika leží v oblasti, kde by se teoreticky do budoucna dal břidličný plyn těžit, aktuálně se na této možnosti energetické koncepce postavit nedá. Zdejší zásoby nejsou dostatečně zmapované. Odborníci varují před odlišností zdejších ložisek proti těm americkým a zkušenosti ze stávajících technologií nelze u nás tak snadno aplikovat, aniž by byla zaručena obdobná efektivita a hlavně ochrana životního prostředí. Na podobné neověřené experimenty jsme dosti malá a hustě osídlená země.

Plyn je určitě také jedním z nosných pilířů, na kterých musí stát česká energetika, ale na druhou stranu je třeba nepropadnout jeho bezbřehému neuváženému rozšiřování.

Zelená energie

Pro jedny jediná cesta budoucnosti, pro druhé hořké zklamání a příčina zdražování energií, to jsou obnovitelné zdroje. Pravdou je, že nemáme ani otevřené pláně pro výstavby tisíců větrných elektráren, nemáme ani dost slunce a strání, které bychom si ještě chtěli zohyzdit slunečními panely, nemáme ani moře pro využití přílivové energie a nemáme ani vhodné podmínky na výstavby velkých vodních děl a přečerpávacích elektráren.

Nové technologie mohou brzy mnoho změnit, ale cestou budoucnosti určitě nejsou ne-uvážené podpory masivního posilování obnovitelných zdrojů za každou cenu.

Potenciálem současnosti jsou jistě střechy našich domů, velké rezervy máme v efektivním energetickém využití odpadu a najde se i celá řada dalších cest, které však budou mít pozitivní vliv jen v případě, že s nimi budeme nakládat v každém ohledu obezřetně.

Pravda, máme zde závazek vůči EU: 20 % energie z obnovitelných zdrojů do roku 2020. Ale nemá současná Evropa dnes trochu jiné starosti než snižovat konkurenceschopnost vyžadováním tohoto závazku za každou cenu a bez ohledu na lokální podmínky?

A navíc! Proti Německu nemáme takové možnosti ve využití obnovitelných zdrojů, ale Německo zase nemá dostatečnou přenosovou soustavu, která by jeho zelenou energii přenášela tam, kde je jí zapotřebí v dostatečném množství. A ještě dlouho ji mít ani nebude, protože odpor tamní veřejnosti proti výstavě dostatečně kapacitní sítě je možná stejný jako odpor vůči jaderným elektrárnám.

Kvalitní přenosovou soustavu ovšem máme my a hodláme ji také dále v zájmu celé Evropy posilovat. Není tedy už současná úloha naší soustavy důležitým příspěvkem do společných ekologických snah Evropy? Mohlo by si Německo dovolit vyrábět tolik energie na větrném severu a dopravovat ji na průmyslový jih bez účasti české přenosové soustavy? V dnešní době a v nejbližších letech určitě ne.

AUTOR: Marcela Zimová
ZDROJ: Energetika