Při pohledu na zničený majetek a zmařené životy na to jistě není kdy, ale až voda opadne a sečteme ztráty, měli bychom si udělat čas na téma, které se v poslední době vytratilo ze zájmu médií a veřejnosti.
Povodně... a mlčení o klimatu
Řeč je o globální změně klimatu, o jevu, jehož důsledky, jak ukazují právě i časté povodně, jsou stále patrnější.
Údaj o rekordním obsahu oxidu uhličitého (CO2) v ovzduší, kterého bylo dosaženo v květnu, nevzbudil žádnou větší pozornost. Oteplení a další projevy klimatické změny však pokračují, a to rychlejším tempem, než se předpokládalo ještě před pár lety. Díky rozsáhlému výzkumu a systematickým pozorováním zejména automatických stanic a satelitů máme stále přesnější obraz. Zlepšuje se zejména představa o regionální podobě pravděpodobných změn. Příčiny jsou v zásadě jasné: stále rostoucí emise skleníkových plynů a zejména CO2 ze spalování fosilních paliv. Nedávná analýza mnoha tisíc prací na toto téma publikovaných ukázala téměř 100% (přesně 97%) odbornou shodu, kterou již neporušuje ani známý skeptik Björn Lomborg.
Tři dopady změny
Globální změna klimatu se projevuje třemi důležitými jevy. Především je to pokračující globální oteplení. To je nejviditelnější v Arktidě, kde tají ledovce donedávna nepředpokládaným tempem. V některých oblastech je změna rychlejší než v jiných, někde byl zaznamenán i záporný trend, ale průměrné globální oteplení je nepochybně prokázáno.
Druhým je stoupající hladina oceánu. Od roku 1880 stoupla jeho hladina o 20 cm a zvyšování se urychluje, dnes je to okolo 3 mm za rok. Ale že nežijeme v Benátkách ani na malých ostrovech v Pacifiku, tak si tohoto jevu moc nevšímáme.
Zato se nám nevyhýbá třetí a zřejmě nejvážnější faktor probíhající změny: větší nestálost počasí (včetně letošních extrémů) a zejména častější výskyt a větší intenzita mimořádných hydrometeorologických událostí. Mezi ně patří sucha, jaká byla nedávno v Texasu, vlny horka, mrazů, ale i extrémní bouře a podobné jevy včetně nedávného tornáda v Oklahomě. A typické jsou bohužel i mimořádně vysoké vodní srážky působící povodně, jakou zakoušíme právě nyní. Povodně byly vždy, ale není náhodou, že vůbec největší historická povodeň byla nedávno (Pákistán 2010) nebo že u nás zažíváme už třetí či čtvrtou velkou povodeň ve velmi krátkém časovém období. Za stoprocentní příčinu žádné z těchto událostí nelze změnu klimatu jednoznačně označit, avšak jejich častější výskyt a katastrofálnější průběh je jejím typickým důsledkem.
Důsledky nečinnosti
Co proti tomu můžeme dělat? Především co možná posílit adaptační aktivity počínaje preventivními opatřeními v krajině včetně jasného příkazu nezastavovat zátopová území, stavět různá ochranná zařízení, ale i zlepšovat varovné a záchranné systémy. Musíme však vědět, na co se máme adaptovat, a to znamená prohloubit naše znalosti o tom, na co se máme připravit. To zdaleka není dostatečně známo.
Nejdůležitější je úsilí co možná nejvíc zpomalit průběh klimatické změny. Odvrátit ji už nejde. Skleníkových plynů je v ovzduší tolik, že změna bude dále probíhat, a dokonce se prohlubovat. Je však stále v lidských silách změnu zásadně zmírnit. Znamená to postupné celosvětové zavedení nového energetického systému založeného plně na obnovitelných zdrojích a radikální omezení emisí. Je více než jasné, jak je tento manévr po všech stránkách náročný. Ale důsledky dlouhého nicnedělání jsou, jak je také ze současných událostí zřejmé, hrozivé.
AUTOR: Bedřich Moldan
Autor je ředitel Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v Praze.