U(S)SA: Spojené (socialistické) státy americké na dohled

Těžko si lze v současnosti vzít za ekonomický vzor horší příklad, než je Evropská unie. Mnoho indicií ale naznačuje, že právě přebujelý sociální stát svázaný regulacemi, státními zásahy a deformovaný dotacemi, typický právě pro starý kontinent, je "idolem" současného amerického prezidenta. Přestože se Evropa topí v problémech a už čtvrtým rokem marně hledá cestu ven, naplňování předvolebních slibů demokrata Baracka Obamy jako by v mnoha bodech vypadlo z oka programu Strany evropských socialistů (PES).

Samozřejmě, Spojené státy jsou stále ještě velmi vzdáleny evropské míře rovnostářství a státních zásahů. Zatímco v Evropě vlády v průměru přerozdělí zhruba polovinu hodnot, které se za rok v unii vyprodukují, ve Spojených státech dosahují státní výdaje "jen" zhruba 40 procent HDP. Avšak ještě v roce 2000 činily třetinu hrubého domácího produktu. Zatímco v Evropě každoročně vznikají stovky nových pravidel svazujících byznys, americká obchodní komora si stěžuje, že za posledních 10 let přibylo asi 80 regulačních zákonů. I tak je z pohledu na vývojové trendy patrné, že kdysi ryze svobodná ekonomika se pomalu, ale jistě přibližuje evropskému modelu.

Není to ale jen vina současného prezidenta Obamy, byť právě on schytává největší kritiku především od republikánských rivalů. Svým dílem přispěli i jeho předchůdci včetně samotných republikánů. "Nejde o nic náhlého, ale o dlouhý proces postupného narušování autonomie svobodného trhu a zvyšování síly státu. Podniky se stále více obracejí ke státu a ptají se, co pro ně bude dělat. I když se to neděje v takové míře jako v Evropě, stát postupně přebírá zodpovědnost za ekonomiku," konstatuje český ekonom Milan Zelený, který přednáší na newyorské Fordham University. Dodává, že pro americké hospodářství bude tento posun v konečném důsledku fatální.

S názorem Milana Zeleného souhlasí i nemalá část Američanů. V loňském průzkumu společnosti Monitor/TIPP odpovědělo na anketní otázku "Směřují spojené státy k socialismu?" kladně 40 procent respondentů. Mnoho obyvatel nejsilnější světové ekonomiky přitom dodnes na myšlenky sociálního státu hledí spíše s opovržením než s obdivem.

Život a prosperita na dluh

Hlavní analogie či zastřešující jednotící prvek se nabízí při srovnání zadlužování Spojených států a evropských zemí: v obou případech státní závazky rostou v posledních letech exponenciálně. V Evropě je sice několik zemí, jimž se daří dluhy krotit, ale ty jsou výjimkami. Průměrná výše vládních závazků zemí Evropské unie v poměru k HDP jen za posledních pět let vyskočila o více než 20 procentních bodů.

Dynamika amerického zadlužování je ještě vyšší. Jen mezi roky 2007 a 2012 se dluh zvýšil z necelých 60 na více než 100 procent HDP. V absolutním vyjádření vystoupal na 16,7 bilionu dolarů. "Pokud budeme dál zavírat oči před nynějšími deficity ve výši osmi procent HDP, které po zahrnutí závazků důchodového zabezpečení a zdravotnických programů dosahují odhadem 11 procent, pak začneme před koncem tohoto desetiletí připomínat Řecko," varuje šéf americké investiční společnosti Pacific Investment Management Bill Gross.

Nárůst závazků státu, které se vymykají kontrole a bobtnají od roku 2009 každoročně o více než bilion dolarů, má více příčin. Které to jsou?

1. Rozšiřování sociálního státu

Přestože si nezaměstnaní nebo nemocní Američané mohou nechat jen zdát o záchranném polštáři, díky němuž netrpí Evropané nouzí, ani když jsou bez práce či ochořejí, sociální výdaje se pro Spojené státy stávají stále větší zátěží. V poměru k hrubému domácímu produktu se za posledních 10 let vyšvihly z necelých 15 na zhruba 20 procent. To je sice stále výrazně méně než v evropských zemích, jakými jsou Francie nebo Dánsko (tam přesahují 30 procent HDP), je to ale zároveň více než na Slovensku, nebo dokonce ve Švýcarsku. O alpské zemi přitom jen málokdo může tvrdit, že je asociální.

Z pohledu amerického státního rozpočtu představují sociální výdaje stále významnější položku. Lepší představu poskytne opět absolutní vyjádření: na důchody a sociální dávky USA jen loni vydaly přes 1,3 bilionu dolarů. Tento údaj přitom nezahrnuje specifickou americkou "kolonku" výdajů státního rozpočtu: benefity pro válečné vysloužilce. Ta představovala loni 123 miliard. To je dvojnásobek částky z roku 2000.

Výdaje na veterány z válek zároveň ukazují na určité americké specifikum, které je od Evropy odlišuje, a sice gigantický rozpočet na armádu. Ten loni činil přes 700 miliard dolarů a "ukousl" skoro pětinu celých výdajů. Pro srovnání: kapitola obrany v Německu, jež má jednu z nejnákladnějších armád v Evropě, letos bude dosahovat přibližně 30 miliard eur, tedy asi desetinu výdajů německého státního rozpočtu. Je tedy jasné, že Američané mají kvůli roli "světového četníka" daleko menší prostor pro rozhazovačnou sociální politiku.

2. Zvyšování daní a přerozdělování

Prezident Barack Obama se pochopitelně snaží najít zdroje, s jejichž pomocí by mohl obrovské deficity srazit. Možnosti škrtů jsou z politického hlediska omezené, a tak se nabízí navýšení příjmů, tedy daní. V tomto ohledu ale jeho pozici komplikuje republikánská většina ve Sněmovně reprezentantů, která zvyšování z jakýchkoli odvodů odmítá. Kvůli nemožnosti dohody Obamových republikánů s demokraty ostatně Spojené státy na začátku roku málem spadly z "fiskálního útesu". Hrozilo jim automatické spuštění kombinace zvýšení daní a seškrtání výdajů, což by snížilo letošní deficit o více než miliardu dolarů.

Obama částečně doplácí na to, že jeho předchůdce George Bush před 10 lety výrazně snížil daně především bohatším Američanům, čímž udělal do státních příjmů nezanedbatelnou díru. Obama by ji nejraději zalátal opět po vzoru Evropy, kde volání po vyšším zdanění bohatých rezonuje ve většině zemí, nejhlasitěji ve Francii.

Přestože má americký prezident v otázce daní prozatím svázané ruce, ozývají se ve Spojených státech hlasy, podle nichž je zvýšení daní nezbytné kvůli rostoucí zátěži při financování státu. Například vlivný americký list New York Times na začátku letošního roku přišel s redakčním komentářem, který musel být pro mnoho Američanů šokující. Navrhoval totiž provedení takové daňové reformy, s jakou by si sám prezident bezesporu ani ve snu netroufl přijít. V jejím rámci by se zvýšily daně pro fyzické osoby i firmy, byla by ustanovena vysoká federální daň z přidané hodnoty a zavedeny další odvody.

3. Rostoucí regulace byznysu

Kritika cesty Spojených států k evropskému socialismu nicméně nepadá na Obamovu hlavu jen kvůli záměrům zvýšit daně nebo rozšířit sociální systém. Trnem v oku jsou americkým firmám především stále větší zásahy státu do jejich podnikání. Také státní intervence do všech oblastí podnikání a života jsou přitom typickou ukázkou, jak stát poškozuje ekonomiku.

Podle průzkumu Americké obchodní komory provedené mezi malými a středními firmami si na rostoucí přeregulovanost amerického podnikatelského prostředí stěžuje 44 procent šéfů podniků. Ještě v minulém kvartálu to bylo jen 35 procent dotázaných společností. Malým firmám zejména vadí, že vršící se normy zvyšují náklady, a tím poškozují jejich byznys. Podle komory způsobují byrokracie a další regulace dodatečné náklady 10 tisíc dolarů na jednoho zaměstnance ročně.

Byť nedosahuje tak obludných rozměrů jako v Evropě, kde každoročně přibývají stovky nových norem a zákonů zasahujících do podnikání, i americká regulace má negativní dopady na byznys. Především pak u malých a středních firem. Podle studie Americké obchodní komory jsou náklady související s regulací pro malé podniky (do 20 zaměstnanců) o 44 procent vyšší než pro velké firmy s více než 500 zaměstnanci. Právě malé a střední podniky přitom patří mezi hlavní motory americké ekonomiky.

4. Škodlivé dotace a podpory

Posledním rysem nápadně připomínajícím evropské poměry je v USA stále větší deformace svobodného trhu formou nejrůznějších státních dotací a podpor. Může mít více podob: ať už je to nalévání miliard dolarů z kapes daňových poplatníků do záchrany de facto zkrachovalých bank nebo automobilek, anebo přímé dotace "vyvoleným" sektorům byznysu.

Jedním z příkladů je třeba zavedení takzvaného šrotovného po vzoru některých evropských zemí - Německa nebo Francie. Barack Obama se v létě roku 2009 rozhodl podpořit strádající automobilky modelem, který se zdánlivě osvědčil na starém kontinentu. Lidem, kteří se rozhodli vyměnit staré auto za novější a úspornější, nabídl státní příspěvek až ve výši 4,5 tisíce dolarů. Zájem byl obrovský a účet nakonec dosáhl 1,9 miliardy. Krátkodobě to výrobcům aut pomohlo, už v roce 2010 ale prodeje opět stagnovaly.

Druhým, také velmi kontroverzním příkladem se jeví americká podpora byznysu kolem obnovitelných energií. Ta nyní ve Spojených státech funguje například formou takzvané Production Tax Credit, tedy daňových dobropisů. Výrobci "zelené" energie si mohou za každou vyprodukovanou kilowatthodinu snížit daň o 2,2 centu. Celkem tyto dotace stojí americký státní rozpočet zhruba 15 miliard dolarů ročně.

Už brzy ale může ekologický byznys za Atlantikem dosáhnout zcela jiných rozměrů. Letos v červnu totiž Barack Obama přednesl na půdě univerzity v Georgetownu projev, v němž nastínil zásadní změnu přístupu Spojených států k ekologii. Kromě toho, že chce, aby stát dále a ještě ve větší míře podporoval výrobce solární nebo větrné energie, plánuje zavedení restrikcí v ostatních sektorech energetiky. Například chce zavést také pro Spojené státy dosud nepřijatelné emisní limity nebo regulace energetické náročnosti spotřebičů - to by ve výsledku vedlo k zavírání uhelných elektráren. Doba, kdy Američané přijdou o klasické žárovky, tudíž možná není daleko.

Mezi podnikateli tyto plány pochopitelně - zejména po zkušenostech Německa nebo Španělska - vzbudily velkou nelibost. Například prezident Americké obchodní komory Thomas J. Donohue varuje před dopady, které se právě v Evropě potvrdily. "Prezidentův plán představuje vážné riziko pro Američany. Prodraží se účty za energii, klesne zaměstnanost, a důsledkem bude slabší ekonomika," varoval Thomas J. Donohue.

Na základě tohoto a dalších výše zmíněných faktů je zřejmé, že doby, kdy ekonomika Spojených států patřila mezi ty nejsvobodnější trhy na světě, se chýlí ke konci. Otázkou nyní zůstává, jak daleko současný prezident může ve svých hospodářských záměrech zajít. V některých ohledech se zdá, že se nepoučil z mnoha chyb, za něž západní Evropa v současnosti platí vysokou cenu. Zjevně tyto chyby hodlá zopakovat ještě na druhé straně Atlantiku.

AUTOR: Jan Němec

Zvyšování role vlády a státu
Role vlády v USA rychle roste: od roku 2000 se tamní celkové vládní výdaje zvýšily z 33 na 40 % HDP. V dalším zvyšování přerozdělování prozatím Baracku Obamovi brání republikánská většina ve Sněmovně reprezentantů.

Rozšiřování sociálního státu
Americké vlády vydávají každý rok více na sociální oblast. Ve Spojených státech nyní činí sociální výdaje 20 % HDP, což je o pět procentních bodů více než na začátku tisíciletí. Prezident Obama by si přál ještě velkorysejší sociální stát.

Rostoucí regulace byznysu
Americká obchodní komora vypočítala, že průměrné náklady malé firmy na jednoho zaměstnance způsobené regulací překračují 10 tisíc USD ročně. Jen za poslední desetiletí se počet nejvýznamnějších vládních regulací zvýšil ze 136 na 224.

Státní podpora byznysu
Typickým příkladem vládního zásahu do svobodného trhu bylo takzvané šrotovné, tedy příspěvek ze státního rozpočtu na koupi nového auta výměnou za staré inspirovaný příklady Německa nebo Francie. Celkem na šrotovné USA vydaly 1,9 mld. USD.

Podpora zelené energie
Spojené státy se nepoučily z dopadů, které měla nedomyšlená podpora zelené energie v Evropě, ať už ve formě dotování "zelené" energie nebo tlaku na snižování emisí. USA poskytují daňové slevy pro výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů - ročně zhruba 15 mld. USD.