Rázné snižování emisí vyžaduje více odvahy

Hlavním dělítkem dvou scénářů, zvaných "Oceán" a "Hory", je fungování politického systému. Tedy otázka, zda politické elity budou s to prosazovat v zájmu budoucnosti jasné a funkční programy, anebo zda pro politiky bude klíčové, co si právě jejich voliči myslí a k jakým krokům jsou svolní.

Přepálené dvacítky?

Vrcholící diskuse o nové politice EU v oblasti klimatu a energetiky to dokládá. První verze této politiky stanovící cíle do roku 2020, zvaná 20-20-20, tedy snížení produkovaného množství COâéé do roku 2020 o 20 %, dosažení podílu výroby energie z obnovitelných zdrojů 20 % a zvýšení energetické účinnosti o 20 %, patřila k nejkontroverznějším počinům unie. V povědomí řady lidí je odpovědná za nákladné podpory "zelené energie" (které si ale země stanovily samy) či zruinování konkurenceschopnosti evropských firem. Evropský trh s elektřinou údajně přivedla na hranu kolapsu.

Vypadá to, že mnoho lidí by bylo šťastnějších, kdyby komíny stejně jako v minulosti vypouštěly do vzduchu stále více chemikálií, auta produkovala černé mraky jedovatých plynů a šetření energií by bylo vyhrazeno zvláštním nazelenalým podivínům. Další nemalá skupina by sice připustila potřebu s klimatem něco dělat, ale argumentovala by, že Evropané sami nic nezmohou a draze snižovat "evropské" emise, zatímco jiné země je navyšují, nemá smysl.

Čísla však hovoří jinak. V roce 2011 Evropané produkovali sice méně tun COâéé na hlavu než Amerika či Austrálie, ale stále více než třeba Čína. A podstatně více než úspěšně se rozvíjející země jako Brazílie či Thajsko. Pokud jsou tedy na sebe Evropané přísní, dává to s ohledem na jejich bohatství a vysokou hustotu osídlení smysl i bez ohledu na to, že dekády průmyslem taženého evropského růstu zatížily klima již v době, kdy ostatní země příliš "jedů" do vzduchu nevypouštěly.

Chyby politiků

Přístup Evropanů ke zhoršování klimatu, které by mohlo vyvrcholit zásadním problémem pro lidstvo, byl založen nikoliv na zákazech a příkazech, ale na ekonomicky racionálních tržních mechanismech. Snížení emisí COâéé mělo být v rámci Kjótské dohody zajištěno nikoliv zákazy, ale zpoplatněním vypouštění tohoto plynu do atmosféry. Obnovitelné zdroje měly snížit produkci COâéé v energetice a podpora úspor snížit samotnou spotřebu energií.

Nedůslednost při realizaci tohoto konceptu - nadhodnocení požadavků na počet emisních povolenek zeměmi či nezahrnutí některých zdrojů do systému - spolu s překvapivě rychlým nástupem nových úsporných technologií vytvořily nemalý problém. Zastavení nárůstu spotřeby elektřiny vedlo k nadkapacitě zdrojů, která byla navíc zásadně prohloubena vznikem mnoha, obvykle štědře dotovaných, "zelených" zdrojů - hlavně větrných či fotovoltaických elektráren. Výsledkem je propad ceny silové energie a potíže energetických firem, které disponují nevyužívanými kapacitami. V zemích, jako je naše, byly zelené zdroje kvůli chybě politiků předotovány a neúměrně zatížily ekonomiku. Jejich prioritní přístup do sítě spolu s nestabilitou (větru ani slunci poručit nemůžeme) zkomplikoval a zdražil zajišťování stability soustavy.

K dovršení problému došlo k tak razantnímu poklesu cen emisních povolenek, že výrobu energií ze super ekologických nových zdrojů doplňují paradoxně "špinavé" uhelné elektrárny, které při dnešních podmínkách jsou na rozdíl od čistších, ale drahých plynových elektráren konkurenceschopné.

Příliš skromné cíle

V této situaci přichází Evropská komise při stanovení cíle pro rok 2030 se změnou přístupu. Zní logicky: Pokud je cílem snížení emisí COâéé, stanovme tedy cíl v jejich snížení (o 40 % proti roku 1990). Strategická preference obnovitelných zdrojů bude v politice obsažena cílem zvýšení jejich podílu na 27 % na úrovni unie. Tento srozumitelný, a navíc relativně snadno dosažitelný cíl se dočkal poměrně příznivého přijetí podnikateli, kteří v něm vidí nižší riziko růstu nákladů v porovnání s překotným vývojem, který vyvolalo přizpůsobení ekonomiky cílům strategie třikrát dvacet.

Například česká diskuse nad návrhem tohoto cíle je rámovaná tím, že naše výchozí hodnota - emise roku 1990 - představuje vzhledem ke změnám ekonomiky poměrně lehce splnitelný cíl (i přes to, že naše země je v tabulce emisí na hlavu na špičce zemí EU a produkuje srovnatelný objem emisí jako průmyslové velmoci typu Jižní Korey nebo Tchaj-wanu). Dalším důvodem pro poměrně klidnou diskusi k návrhu je to, že již provedená opatření spolu s nastoupenými trendy (související s novými technologiemi či podporou úspor) nás ke splnění cíle bez větších obtíží mohou dovést.

Na dobré cestě?

Evropa jistě nevyřeší problém klimatu sama. Proto se obezřetný a ekonomiku méně zatěžující návrh zdá rozumný. Již také proto, že Amerika se k poklesu emisí hodlá dostat "levnější" cestou využití břidlicového plynu, který tlačí dolů ceny energií a zvyšuje konkurenceschopnost tamních firem.

Toto by ale neměl být jediný pohled. Nejen proto, že energie ze slunce či větru zní lépe než pumpování vody do země s cílem vytlačit zbytky zemního plynu. Dle analýzy Shellu ani jeden z jeho scénářů nezajistí pokles produkce COâéé pod takzvanou úroveň dvoustupňového oteplení globálního klimatu, jehož překročení řada vědců považuje za vysoce rizikové. Pokud schválení navrženého "rozumného cíle" pro omezení emisí skleníkových plynů povede ke zpomalení postupu Evropy k podstatnému snižování zátěže naší planety, bude to mít nejen krátkodobé a místní dopady ve formě zpomalení zavádění nových technologií a zbrzdění poklesu produkce škodlivých látek v naší části světa, ale sníží se tím i šance, že další země budou Evropu následovat. Riziko, že lidstvo brzy začne platit vysokou cenu za laxnost v této oblasti, poroste.

Situace je přitom neobvykle příznivá. Jak uvádí zpráva Shellu, potřebné nástroje - technologie - jsou k dispozici. Čeho je třeba dosáhnout, v zásadě také víme. Zbývá tedy "jen" politická odvaha a shoda na tom, co je nejlepší společná cesta vpřed. Cesta vedoucí k větší odpovědnosti lidí za stav naší země.

AUTOR: Luděk Niedermayer
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je hlavní ekonom Deloitte