Voda se pod Bílým křížem nepije

MORÁVKA – Jiřinka se přehnala v plném trysku po cestě dolů, tam se prudce otočila a pelášila zase zpátky, až jí od kopýtek odlétaly kusy sněhu. Cipísek se přidal s radostným vyhazováním, jen Manka se důstojně opřela o rameno vousatému chlapíkovi a dožadovala se dalšího kusu chleba. Tři hudsulové pro radost. Mirek Surovec se před pár lety raději zbavil užitečné krávy, když se k nevýhodnému počasí přidaly ubývající síly a nezvládl pro všechnu svoji zvířenu přes léto nasušit dostatek sena. Koně si nechal.

V zimě se přece jen sem tam hodí. To když napadne tolik sněhu, že už ani stará dobrá škodovka se řetězy na kolech a se zadním náhonem nemá v těch kopcích šanci. Pak musí Manka s Cipískem do vlastnoručně po domácku vyrobených saní a alou k autobusu, když o víkendu dojede na návštěvu manželka. A protože Manka už je strará dáma, tak stará, že i její březost byla velkým překvapením, zůstane Jiřinka ve stavení, aby spolehlivou kobylku jednou v saních nahradila. „Já vím, že Jiřinka není jméno pro koně. Ale narodila se 24. dubna na sv. Jiří,“ vysvětluje pyšný majitel.

Domek Mirka Surovce najdete i v turistických mapách. Stojí kousek pod pramenem řeky Morávky v katastru stejnojmenné, nejdelší české obce. Poslední stále obývané stavení v kopcích, dál už jsou jen dvě chaty a přes vrchol Visalaje a Bílý kříž. Surovec ve své chajdě před pár lety provozoval bufet. „Zajel jsem pro proviant a pak prodával. Přirazil jsem k nákupním cenám těch deset procent. Jenže po roce podnikání jsem zjistil, že jsem deset tisíc prodělal. Těch deset procent totiž nestačilo ani na benzín, který jsem projezdil,“ vypráví Surovec. Čaj u něj stál tři koruny a výletníci mohli v klidu posedět v místnosti u krbu, jak dlouho si přáli. Jenže nekteří si při odchodu přibalili nerezové lžičky, další třeba srnčí parůžky ze zdi, jiní u dvou čajů za suma sumárum šest korun protopili dřeva na měsíc. „Jelení parohy tu zůstaly, nevešly by se do kufru auta,“ vzpomíná Surovec na své neobvyklé podnikání. Znova by už do něj nešel. „Ještě aby mě někdo kontroloval, jestli třeba nemám nudli u nosu! Takhle můžu mít, jakou chci.“

Kolem stavení je přátelský nepořádek. V něm se prohání nepočítaně koček. Jen za mlíko pro svou havěť dá Surovec pěkných pár stovek měsíčně. Ta trocha od všetečných koz je přece jen málo. „Když jsem dal pryč krávu a začal kočky přikrmovat nakoupeným mlékem, dlouho ho vůbec nechtěly. No ale nakonec si zvykly,“ vypráví a vítá se s plachým kocourem, co přichází jen občas trochu se přiživit a nenechá se pohladit.

V zimě jsou lyže pro Miroslava Surovce i v jeho třiasedmdesáti letech nejspolehlivějším dopravním prostředkem.

Teď Mirkovi Surovcovi dělá starosti voda. Zamrzla. Když napadne sníh a teprve potom přijde mráz, není problém. Jenže letos sněhu napadlo jen trochu, pak většina zmizela, načež prudce klesly teploty pod mínus deset. „No co. Umyju se, až zase poteče. A vodu stejně nepiju. Piju rum,“ říká svérázný chlapík, který by svůj domek neopustil. Manželka ještě brigádničí a přijíždí jen o víkendech. Bydlí v bytě ve Frýdku-Místku. „Tam bych do týdne umřel,“ odpovídá Surovec na dotaz, zda by to pro něj ve městě nebylo pohodlnější.

Na Morávku se odstěhoval v roce 1969. Komunisti ho vyhodili ze školy, kde učil. Dlouho trvalo, než se mu podařilo najít místo na učilišti v Bílé. Přes kopec tam roky jezdíval na lyžích. V létě pěšky. I dnes, když jede dolů do vesnice pro větší nákup, případně si něco vyřídit, jsou v zimě běžky spolehlivým dopravním prostředkem. Na prknech sesviští dolů k Bebkovi, odtamtud autobusem na Pražmo, a pak zpátky autobusem pro změnu na Visalaje a opět na lyžích dolů k domečku. Surovec vypočítává, kolik ho přijde autobus, když platí za sebe i za lyže. Musí šetřit. Před rokem si pořídil satelit, který splácí z důchodu po čtyřech stovkách měsíčně. Klidné večery u televize jsou novinkou. Dříve hrála jen Nova, když bylo pěkné počasí, a někdy, když bylo naopak zamračeno, se dařilo chytnout ČT 1. Podobné je to s telefonem. Mobil má signál, jen když stojíte u vrátek. Někdy. Ve stavení přibyl radiotelefon. V třiasedmdesáti letech už přece jen člověk potřebuje možnost zavolat si pomoc, kdyby se něco přihodilo. „Radiotelefon funguje spolehlivě. Někdy,“ usmívá se Surovec. „A kdybych měl infarkt? Víte, tady má člověk velkou výhodu, že první infarkt bude i poslední,“ chechtá se a vybírá z vousů nudle, které mu tam uvízly, když před chvílí obědval polívku.

Už se těší na jaro. Potřebuje opravit bazén, který už po více než třiceti letech propouští vodu, jakmile se zaplní více než do poloviny. „Synové musí jezdit pomáhat, a vnuci taky. Vždycky jim vynadám do městských flákačů,“ líčí láskyplně a hudruje nad tím, jak jsou lidi zhýčkání. „Přes týden, když tu není žena, ani moc netopím. Jsem zvyklý a taky šetřím dřevem, abych ho nemusel moc sekat.“ Po zahradě pochoduje ve vaťáku a gumových holínkách, ve kterých prý není zima. „Jsou větší, než mám nohu, aby se tam vlezly hodně hrubé ponožky. Já už potřebuju takové boty, co do nich vklouznu rovnou z postele. Jinak by mi obouvání zabralo moc času.“

Někteří toho podivína s laskavýma šibalskýma očima litují, jiní mu závidí, jak mu plyne čas pod Bílým křížem jako v předminulém století. Na Silvestra se tu slavilo stejně, jako jiné dny. „Zase jsme vstali ráno z postele, tak bylo co slavit, ne?“ říká Miroslav Surovec a usmívá se do vousů. Už se nemůže dočkat jarního sluníčka, co zahřeje staré kosti.