Krajinu mezi Miletínem a Lázněmi Bělohrad tvoří malebná, mírně zvlněná kotlina, nevystupující nad 400 metrů, ale zároveň nikde neklesající pod 280 metrů nadmořské výšky.
V Erbenově vodním kraji
Při pohledu k jihu náš výhled zarazí hřeben hořických Chlumů, na severovýchodě se nad těmito končinami vypíná Zvičinský hřbet s majestátním vrchem Zvičinou. Bělohradská kotlina je na vodní toky a vodní plochy skutečně velmi bohatá. Protékají jí říčky Javorka a Bystřice, které přijímají mnohé potoky stékající z okolním svahů. K vodnatosti přispívají ložiska rašeliny, jež z jara při tání sněhu a za dešťů v sobě vodu zadržují a v létě jí pak zásobují koryta zdejších toků. Osobitý ráz této kotlině dodává také řada rybníků. Bývalo jich zde více než 30, ale dodnes se jich zachovalo podstatně méně. Nepatrný krajinný předěl v Bělohradské kotlině tvoří zvlněný terén v okolí obce Brtev, vedoucí přes zalesněná Mlaka, Bulice a Zákopy až k úpatí pásma Chlumů u vesnice Černín.
Slavný miletínský rodák Karel Jaromír Erben se ve své baladické sbírce Kytice zmiňuje o místech, jež nazývá Vodní kraje. V souladu s baladickým pojetím vypravovaného příběhu jim dává ponurý ráz a charakterizuje je jako "nevesely a truchlivy". V básni Svatební košile Erben dokonce líčí, že "cesta byla nížinou, přes vody, luka, bařinou a po bařině po sluji modrá světélka laškují." Erben nejenže čerpal při své tvorbě z místní lidové tradice, ale zřejmě i tyto příběhy zasadil do krajiny skutečné, kterou bychom s největší pravděpodobností mohli hledat právě v okolí jeho rodného Miletína a nedalekého města Lázně Bělohrad. Avšak dnes mají zdejší končiny docela jinou tvářnost než tu, jejíž představa za Erbenova mládí ještě přetrvávala v lidovém povědomí a byla udržována v místním podání.
Byšičky
Pokud bychom se přenesli do časů Karla Jaromíra Erbena, nalezli bychom zde krajinu posetou rybníky ležících v odlehlých končinách v těsném sousedství lesů nebo přímo mezi nimi. Také vísky zachumlané mezi lesy, obklopené špatnými políčky a pastvinami, přešly do básníkových vzpomínek jako smutná kulisa balad, pohádek i pověstí, jako domov nevolníků, jimž k potěšení zůstala jen opravdová víra, svět zvyků a nezvratitelné osudovosti, před níž se nedá uhnout. Ve velmi mělkém sedle mezi lesem Mlakami a protějším lesem zvaným Bulice osaměle leží na Roketském potoce rybník Hluboký, který s největší pravděpodobností sloužil Erbenovi jako inspirace při tvorbě básně Vodník. O něco níže k jihozápadu se nachází mírný pahorek zvaný Byšičky, na jehož vrcholku stojí poutní kostelík sv. Petra a Pavla. I toto místo zanechalo stopu v básníkově tvorbě, neboť právě v tomto kostelíku se hřbitovem a márnicí nechal Erben vyvrcholit báseň Svatební košile. Byšičky však mají svoji vlastní zajímavou historii. Tento kostelík, prvně připomínaný již roku 1267, patří k nejstarším a nejvýznamnějším památkám na Podzvičinku. Byla to původně románská stavba, z níž se přes všechny pozdější stavební úpravy dodnes dochovala rotundovitá apsida. Ve 13. století k ní byl přistavěn gotický presbytář s lodí, upravovaný v roce 1718. Kostel měl původně jen dřevěnou zvonici, umístěnou odděleně v jižní části hřbitova. V sousedství tohoto kostelíka původně stála stejnojmenná ves, připomínaná již roku 1318, která však zcela zanikla při úderu morové epidemie za třicetileté války. V 19. století byl kostelík již značně zchátralý. V roce 1854 jej nechal opravit tehdejší majitel panství Alfons Aichelburg, jenž také dal ke kostelíku přistavět hranolovitou věž s novým zvonem jako náhradou za památný, z dřevěné zvonice ukradený zvon.
V letech 1851-1880 byla na Byšičkách při kostelíku sv. Petra a Pavla vybudována poustevna, v níž žil poslední poustevník v Čechách Augustin Hoření, řeholním jménem Petr Regulatus, lidově pak Augustýnek. Tento poustevník se staral o zdejší kostel se hřbitovem, ale zasadil se také o vybudování křížové cesty, umístěné po úbočí návrší Byšiček. Tato křížová cesta sloužila pravidelným pobožnostem až do roku 1930, avšak ve 20. století se stala terčem vandalů a postupně byla zničena. Rozpadlého torza se ujalo město Lázně Bělohrad, které provedlo za spolupráce místních umělců jeho obnovu a na Velký pátek o Velikonocích roku 2002 byla tato křížová cesta vysvěcena a znovu otevřena. Kostelík na Byšičkách je turisticky velmi vyhledávané místo, a to nejen pro svůj romantický půvab či snadný přístup (polohou nedaleko města Lázně Bělohrad, přičemž takřka až ke kostelíku vede zpevněná asfaltová silnice), ale také pro překrásný rozhled, který se odsud rozevírá po Bělohradské kotlině, lemované Hůrou a Hořickými Chlumy. Výhledu k severu dominuje majestátní Zvičina, záštita celého kraje, a při dobré viditelnosti můžeme na jihu spatřit i vrchy nad Jičínem. Přímo pod vyhlídkou se rozkládá stejnojmenný rybník Byšičky, na jehož hrázi stojí památný dub zvaný Erbenův s obvodem kmene 640 cm.
Miletínské lázně
Důležitým zdrojem inspirace byly pro básníka Karla Jaromíra Erbena také starobylé Miletínské lázně. Byly založeny při toku říčky Bystřice na okraji lesa za Miletínem směrem na vesnici Úhlejov. Okolí lázní bylo zarostlé ztepilými jedlemi a buky, představující zbytek původního pralesa. Z nedaleké skály tryskal léčivý sirný pramen obsahující minerály vhodné pro léčbu nervových a žaludečních chorob. V roce 1750 dala Marie Anna, hraběnka rozená Magni, postavit v lese při tehdy již vyhlášených lázních barokní kapli zasvěcenou sv. Janu Nepomuckému, do níž nechala umístit monumentální sochu tohoto světce, vytesanou z jediného bludného balvanu pískovce, a kamenný oltář se dvěma anděly. Poutní místo s léčivým pramenem nechala hraběnka vyzdobit zpívajícím vodopádem, vysunutými vyhlídkami a umělými skalisky. Pro hosty zde byl vystavěn dřevěný zámek a na druhé straně říčky, zcela v duchu barokního smýšlení, stavící do kontrastu rozmařilou nádheru se zbožnou chudobu, byla zbudována poustevna. A právě v této poustevní jeskyni Erbenův dobrotivý stařec skládal části těla zavražděné přadleny a spojoval je živou vodou prýštící ze skály. Na počátku 20. století však lázně zpustly, rovněž kaplička byla zpustošena. V 50. letech koupil Miletínské lázně národní podnik RAMO Pardubice, přebudoval jej miliónovým nákladem a v roce 1953 je slavnostně otevřel. Posléze byly přikoupeny i pozemky z katastru sousedních obcí Brodek a Rohoznice, na nichž vzniklo koupaliště, zásobené vodou z Bystřice. Těmito zásahy však Miletínské lázně jako přírodní lokalita vzaly za své a zmizelo i historické kouzlo a genius loci inspirující Erbena při jeho tvorbě.
Miletín
Do Miletínských lázní se z Miletína dostaneme po staré historické cestě, kdysi spojující Miletín s Hostinným. Po této cestě dnes vedou dvě turistické stezky, které se v Miletínských lázních rozpojují, modrá směřuje na vrchol Zvičinu a červená, jinak též nazývaná cesta Karla Jaromíra Erbena, končí ve Dvoře Králové. Vracíme-li se zpátky pozvolna se svažující cestou do Miletína, otevře se nám překrásný výhled na toto půvabné podzvičinské městečko s dominantní věží historické zvonice a nádherným starobylým kostelem. Při cestě, v místech, kde nalezneme kamennou sochu Panny Marie, bývalo kdysi popraviště. Poslední hrdelní ortel zde byl vykonán roku 1721 na děvečce Alžbětě Samkové pro zahubení svého neřádně nabytého plodu. Však tu historii dobře známe z veršů Erbenovy balady Dceřina kletba.
Z Miletína dále směřují tyto dvě turistické trasy společně na východ, procházejí zdejší bažantnicí se vzácným chráněným lesním porostem a poté se tyto stezky rozcházejí. Červená trasa směřuje na Červenou Třemešnou, starobylou ves s pozdně gotickým kostelem sv. Jakuba Většího, k němuž se váže Erbenova balada Poklad. Odtud trasa pokračuje přes Byšičky až do centra Lázní Bělohradu. Modrá turistická značka vstupuje za miletínskou bažantnicí do Miletínka, vísky s pěti čísly popisnými, kde kdysi stávala tvrz s panským dvorem, připomínaná již roku 1267, od konce 15. století však již pustá. Dále tato trasa vede přes Tetín, kolem rybníků Nadýmač a Hluboký, mine po levé straně kostelík na Byšičkách a skrze bělohradskou bažantnici rovněž směřuje do centra tohoto známého lázeňského města.
Lázně Bělohrad
V Lázních Bělohradě se narodil jiný slavný velikán české literatury, a sice Karel Václav Rais. Stejně jako Erben i Rais vášnivě lnul ke svému rodišti a také on svůj rodný kraj a osudy jeho obyvatel věrně ztvárnil ve svých románech. Dnešní Bělohrad vznikl z dlouhé osady při toku řeky Javorky, která se v pramenech až do 16. století objevuje pod názvem Nová Ves. Roku 1543 se stal majitelem novoveského zboží Jindřich Škopek z Bílých Otradovic, jehož syn Jan vystavěl na místě původní dřevěné tvrze novou kamennou budovu, jež byla pro svoje bílé zdi nazývána Bílým hradem. Posléze se název přenesl na celé sídliště, které nadále neslo označení Bělohrad. V roce 1722 za správy Viléma z Valdštejna byl Bělohrad povýšen na městečko a v této době byla rovněž dosavadní renesanční tvrz přestavěna zřejmě podle plánů J. Santiniho na barokní zámek, který je dnes účelově využit. Empírová budova zámecké oranžérie, umístěná v zámeckém parku, byla v roce 1959 u příležitosti stého výročí narození Karla Václava Raise přebudována na památník tohoto slavného bělohradského rodáka.
Když se v roce 1883 stala majitelkou bělohradského panství hraběnka Anna z Assenburgu, byly učiněny první pokusy s léčivostí rašeliny z místní bažantnice. Poté, co byla léčivost této rašeliny potvrzena, přistoupila hraběnka v roce 1885 k výstavbě prvních zdejších slatinných lázní na východním okraji města. Věhlas bělohradských lázní dosáhl takového rozmachu, že si toho povšimly i úřady. V roce 1888 nařídilo Okresní hejtmanství v Jičíně komisionelní šetření a když analýza slatiny dopadla příznivě, byly bělohradské lázně uznány úředně za léčivé. Roku 1891 byl na dnešních pozemcích vystavěn nový lázeňský dům a na paměť hraběnky Anny byly nazvány Anenskými slatinnými lázněmi.
Vzrůstající návštěvnost lázní si v roce 1894 vyžádala další rozšíření výstavby. Současně byla nedaleká Bažantnice upravena pro potřeby lázeňského parku, který dodnes poskytuje lázeňským hostům i ostatním možnost příjemné procházky půvabnými zákoutími tohoto vzácného lesního porostu. Středem parku vede hlavní cesta, procházející kolem romantických jezírek, jež vznikla vyčerpáním léčivé rašeliny a později byla parkově upravená. Zvláště půvabné je Černé jezero, v jehož jádru se vyskytuje ostrůvek se smírčím křížem. Při hlavní cestě na konci parku byl zbudován altánek, zastřešující fontánku zde vyvěrajícího léčivého Annamariánského pramene. Tento pramen byl vyvrtán v roce 1901 na den sv. Anny ve hloubce 52,65 m a má stejnoměrnou teplotu 10 ˚C. Svým složením se řadí mezi železité kyselky a má velmi prospěšný vliv na látkovou výměnu. V centru parku byl vystavěn dřevěný amfiteátr, v němž se pořádají tolik oblíbené promenádní koncerty a jiné kulturní akce.
Pro vzrůstající proslulost zdejší lázeňské léčby byla v roce 1905 povolena změna názvu obce na Lázně Bělohrad a zároveň bylo toto městečko vyhlášeno městem. V roce 1936 byla při východním okraji města vystavěna honosná budova hlavního lázeňského hotelu, jenž nesl jméno Grand hotel Urban podle svého nájemce Bohumila Urbana z Prahy. Za druhé světové války sloužily lázně jako ubytovna Hitlerjugend a po jejím ukončením byl veškerý lázeňský majetek převeden do státní správy. V roce 1992 z nich byla zřízena akciová společnost, načež lázně prošly důkladnou rekonstrukcí a modernizací, přičemž byl lázeňský areál podstatně rozšířen.
Lázně Bělohrad však neprosluly pouze úspěšností lázeňských léčebných procedur, o věhlas tohoto města se zasloužil také místní národopisný soubor písní a tanců, založený v roce 1949 profesorem Vratislavem Vycpálkem. Tento soubor, známý pod jménem Hořeňák nejen u nás, ale i po celém světě, se zaměřuje především na lidovou kulturu z Podzvičinska a Podkrkonoší. Od roku 1975 je organizátorem slavností písní a tanců s názvem Pod Zvičinou s mezinárodní účastí.
Mapa >>
Zdroj: www.vyletnik.cz
Slavný miletínský rodák Karel Jaromír Erben se ve své baladické sbírce Kytice zmiňuje o místech, jež nazývá Vodní kraje. V souladu s baladickým pojetím vypravovaného příběhu jim dává ponurý ráz a charakterizuje je jako "nevesely a truchlivy". V básni Svatební košile Erben dokonce líčí, že "cesta byla nížinou, přes vody, luka, bařinou a po bařině po sluji modrá světélka laškují." Erben nejenže čerpal při své tvorbě z místní lidové tradice, ale zřejmě i tyto příběhy zasadil do krajiny skutečné, kterou bychom s největší pravděpodobností mohli hledat právě v okolí jeho rodného Miletína a nedalekého města Lázně Bělohrad. Avšak dnes mají zdejší končiny docela jinou tvářnost než tu, jejíž představa za Erbenova mládí ještě přetrvávala v lidovém povědomí a byla udržována v místním podání.
Byšičky
Pokud bychom se přenesli do časů Karla Jaromíra Erbena, nalezli bychom zde krajinu posetou rybníky ležících v odlehlých končinách v těsném sousedství lesů nebo přímo mezi nimi. Také vísky zachumlané mezi lesy, obklopené špatnými políčky a pastvinami, přešly do básníkových vzpomínek jako smutná kulisa balad, pohádek i pověstí, jako domov nevolníků, jimž k potěšení zůstala jen opravdová víra, svět zvyků a nezvratitelné osudovosti, před níž se nedá uhnout. Ve velmi mělkém sedle mezi lesem Mlakami a protějším lesem zvaným Bulice osaměle leží na Roketském potoce rybník Hluboký, který s největší pravděpodobností sloužil Erbenovi jako inspirace při tvorbě básně Vodník. O něco níže k jihozápadu se nachází mírný pahorek zvaný Byšičky, na jehož vrcholku stojí poutní kostelík sv. Petra a Pavla. I toto místo zanechalo stopu v básníkově tvorbě, neboť právě v tomto kostelíku se hřbitovem a márnicí nechal Erben vyvrcholit báseň Svatební košile. Byšičky však mají svoji vlastní zajímavou historii. Tento kostelík, prvně připomínaný již roku 1267, patří k nejstarším a nejvýznamnějším památkám na Podzvičinku. Byla to původně románská stavba, z níž se přes všechny pozdější stavební úpravy dodnes dochovala rotundovitá apsida. Ve 13. století k ní byl přistavěn gotický presbytář s lodí, upravovaný v roce 1718. Kostel měl původně jen dřevěnou zvonici, umístěnou odděleně v jižní části hřbitova. V sousedství tohoto kostelíka původně stála stejnojmenná ves, připomínaná již roku 1318, která však zcela zanikla při úderu morové epidemie za třicetileté války. V 19. století byl kostelík již značně zchátralý. V roce 1854 jej nechal opravit tehdejší majitel panství Alfons Aichelburg, jenž také dal ke kostelíku přistavět hranolovitou věž s novým zvonem jako náhradou za památný, z dřevěné zvonice ukradený zvon.
V letech 1851-1880 byla na Byšičkách při kostelíku sv. Petra a Pavla vybudována poustevna, v níž žil poslední poustevník v Čechách Augustin Hoření, řeholním jménem Petr Regulatus, lidově pak Augustýnek. Tento poustevník se staral o zdejší kostel se hřbitovem, ale zasadil se také o vybudování křížové cesty, umístěné po úbočí návrší Byšiček. Tato křížová cesta sloužila pravidelným pobožnostem až do roku 1930, avšak ve 20. století se stala terčem vandalů a postupně byla zničena. Rozpadlého torza se ujalo město Lázně Bělohrad, které provedlo za spolupráce místních umělců jeho obnovu a na Velký pátek o Velikonocích roku 2002 byla tato křížová cesta vysvěcena a znovu otevřena. Kostelík na Byšičkách je turisticky velmi vyhledávané místo, a to nejen pro svůj romantický půvab či snadný přístup (polohou nedaleko města Lázně Bělohrad, přičemž takřka až ke kostelíku vede zpevněná asfaltová silnice), ale také pro překrásný rozhled, který se odsud rozevírá po Bělohradské kotlině, lemované Hůrou a Hořickými Chlumy. Výhledu k severu dominuje majestátní Zvičina, záštita celého kraje, a při dobré viditelnosti můžeme na jihu spatřit i vrchy nad Jičínem. Přímo pod vyhlídkou se rozkládá stejnojmenný rybník Byšičky, na jehož hrázi stojí památný dub zvaný Erbenův s obvodem kmene 640 cm.
Miletínské lázně
Důležitým zdrojem inspirace byly pro básníka Karla Jaromíra Erbena také starobylé Miletínské lázně. Byly založeny při toku říčky Bystřice na okraji lesa za Miletínem směrem na vesnici Úhlejov. Okolí lázní bylo zarostlé ztepilými jedlemi a buky, představující zbytek původního pralesa. Z nedaleké skály tryskal léčivý sirný pramen obsahující minerály vhodné pro léčbu nervových a žaludečních chorob. V roce 1750 dala Marie Anna, hraběnka rozená Magni, postavit v lese při tehdy již vyhlášených lázních barokní kapli zasvěcenou sv. Janu Nepomuckému, do níž nechala umístit monumentální sochu tohoto světce, vytesanou z jediného bludného balvanu pískovce, a kamenný oltář se dvěma anděly. Poutní místo s léčivým pramenem nechala hraběnka vyzdobit zpívajícím vodopádem, vysunutými vyhlídkami a umělými skalisky. Pro hosty zde byl vystavěn dřevěný zámek a na druhé straně říčky, zcela v duchu barokního smýšlení, stavící do kontrastu rozmařilou nádheru se zbožnou chudobu, byla zbudována poustevna. A právě v této poustevní jeskyni Erbenův dobrotivý stařec skládal části těla zavražděné přadleny a spojoval je živou vodou prýštící ze skály. Na počátku 20. století však lázně zpustly, rovněž kaplička byla zpustošena. V 50. letech koupil Miletínské lázně národní podnik RAMO Pardubice, přebudoval jej miliónovým nákladem a v roce 1953 je slavnostně otevřel. Posléze byly přikoupeny i pozemky z katastru sousedních obcí Brodek a Rohoznice, na nichž vzniklo koupaliště, zásobené vodou z Bystřice. Těmito zásahy však Miletínské lázně jako přírodní lokalita vzaly za své a zmizelo i historické kouzlo a genius loci inspirující Erbena při jeho tvorbě.
Miletín
Do Miletínských lázní se z Miletína dostaneme po staré historické cestě, kdysi spojující Miletín s Hostinným. Po této cestě dnes vedou dvě turistické stezky, které se v Miletínských lázních rozpojují, modrá směřuje na vrchol Zvičinu a červená, jinak též nazývaná cesta Karla Jaromíra Erbena, končí ve Dvoře Králové. Vracíme-li se zpátky pozvolna se svažující cestou do Miletína, otevře se nám překrásný výhled na toto půvabné podzvičinské městečko s dominantní věží historické zvonice a nádherným starobylým kostelem. Při cestě, v místech, kde nalezneme kamennou sochu Panny Marie, bývalo kdysi popraviště. Poslední hrdelní ortel zde byl vykonán roku 1721 na děvečce Alžbětě Samkové pro zahubení svého neřádně nabytého plodu. Však tu historii dobře známe z veršů Erbenovy balady Dceřina kletba.
Z Miletína dále směřují tyto dvě turistické trasy společně na východ, procházejí zdejší bažantnicí se vzácným chráněným lesním porostem a poté se tyto stezky rozcházejí. Červená trasa směřuje na Červenou Třemešnou, starobylou ves s pozdně gotickým kostelem sv. Jakuba Většího, k němuž se váže Erbenova balada Poklad. Odtud trasa pokračuje přes Byšičky až do centra Lázní Bělohradu. Modrá turistická značka vstupuje za miletínskou bažantnicí do Miletínka, vísky s pěti čísly popisnými, kde kdysi stávala tvrz s panským dvorem, připomínaná již roku 1267, od konce 15. století však již pustá. Dále tato trasa vede přes Tetín, kolem rybníků Nadýmač a Hluboký, mine po levé straně kostelík na Byšičkách a skrze bělohradskou bažantnici rovněž směřuje do centra tohoto známého lázeňského města.
Lázně Bělohrad
V Lázních Bělohradě se narodil jiný slavný velikán české literatury, a sice Karel Václav Rais. Stejně jako Erben i Rais vášnivě lnul ke svému rodišti a také on svůj rodný kraj a osudy jeho obyvatel věrně ztvárnil ve svých románech. Dnešní Bělohrad vznikl z dlouhé osady při toku řeky Javorky, která se v pramenech až do 16. století objevuje pod názvem Nová Ves. Roku 1543 se stal majitelem novoveského zboží Jindřich Škopek z Bílých Otradovic, jehož syn Jan vystavěl na místě původní dřevěné tvrze novou kamennou budovu, jež byla pro svoje bílé zdi nazývána Bílým hradem. Posléze se název přenesl na celé sídliště, které nadále neslo označení Bělohrad. V roce 1722 za správy Viléma z Valdštejna byl Bělohrad povýšen na městečko a v této době byla rovněž dosavadní renesanční tvrz přestavěna zřejmě podle plánů J. Santiniho na barokní zámek, který je dnes účelově využit. Empírová budova zámecké oranžérie, umístěná v zámeckém parku, byla v roce 1959 u příležitosti stého výročí narození Karla Václava Raise přebudována na památník tohoto slavného bělohradského rodáka.
Když se v roce 1883 stala majitelkou bělohradského panství hraběnka Anna z Assenburgu, byly učiněny první pokusy s léčivostí rašeliny z místní bažantnice. Poté, co byla léčivost této rašeliny potvrzena, přistoupila hraběnka v roce 1885 k výstavbě prvních zdejších slatinných lázní na východním okraji města. Věhlas bělohradských lázní dosáhl takového rozmachu, že si toho povšimly i úřady. V roce 1888 nařídilo Okresní hejtmanství v Jičíně komisionelní šetření a když analýza slatiny dopadla příznivě, byly bělohradské lázně uznány úředně za léčivé. Roku 1891 byl na dnešních pozemcích vystavěn nový lázeňský dům a na paměť hraběnky Anny byly nazvány Anenskými slatinnými lázněmi.
Vzrůstající návštěvnost lázní si v roce 1894 vyžádala další rozšíření výstavby. Současně byla nedaleká Bažantnice upravena pro potřeby lázeňského parku, který dodnes poskytuje lázeňským hostům i ostatním možnost příjemné procházky půvabnými zákoutími tohoto vzácného lesního porostu. Středem parku vede hlavní cesta, procházející kolem romantických jezírek, jež vznikla vyčerpáním léčivé rašeliny a později byla parkově upravená. Zvláště půvabné je Černé jezero, v jehož jádru se vyskytuje ostrůvek se smírčím křížem. Při hlavní cestě na konci parku byl zbudován altánek, zastřešující fontánku zde vyvěrajícího léčivého Annamariánského pramene. Tento pramen byl vyvrtán v roce 1901 na den sv. Anny ve hloubce 52,65 m a má stejnoměrnou teplotu 10 ˚C. Svým složením se řadí mezi železité kyselky a má velmi prospěšný vliv na látkovou výměnu. V centru parku byl vystavěn dřevěný amfiteátr, v němž se pořádají tolik oblíbené promenádní koncerty a jiné kulturní akce.
Pro vzrůstající proslulost zdejší lázeňské léčby byla v roce 1905 povolena změna názvu obce na Lázně Bělohrad a zároveň bylo toto městečko vyhlášeno městem. V roce 1936 byla při východním okraji města vystavěna honosná budova hlavního lázeňského hotelu, jenž nesl jméno Grand hotel Urban podle svého nájemce Bohumila Urbana z Prahy. Za druhé světové války sloužily lázně jako ubytovna Hitlerjugend a po jejím ukončením byl veškerý lázeňský majetek převeden do státní správy. V roce 1992 z nich byla zřízena akciová společnost, načež lázně prošly důkladnou rekonstrukcí a modernizací, přičemž byl lázeňský areál podstatně rozšířen.
Lázně Bělohrad však neprosluly pouze úspěšností lázeňských léčebných procedur, o věhlas tohoto města se zasloužil také místní národopisný soubor písní a tanců, založený v roce 1949 profesorem Vratislavem Vycpálkem. Tento soubor, známý pod jménem Hořeňák nejen u nás, ale i po celém světě, se zaměřuje především na lidovou kulturu z Podzvičinska a Podkrkonoší. Od roku 1975 je organizátorem slavností písní a tanců s názvem Pod Zvičinou s mezinárodní účastí.
Mapa >>
Zdroj: www.vyletnik.cz
Sdílet článek na sociálních sítích
