Teče tudy ropa

Nepokoje v Libyi zvedly tento týden cenu za barel na 120 dolarů, na nejvyšší úroveň od srpna 2008. Nikdo si netroufá odhadnout, jak dlouho doba hojnosti ještě potrvá.

S černou mazlavou kapalinou vzešlou z rozložených těl prehistorických živočichů uzavřela průmyslová společnost před více než sto lety láskyplný svazek, který je sice těsný, zároveň ale plný ambivalence. Asi málokdo z jejích spotřebitelů by se smradlavé tekutiny toužil dotýkat nebo chtěl dobrovolně čichat její exhaláty, současně je těžké si představit život bez pohodlí, jež skýtá.

Náš každodenní románek s ropou obvykle začne krátce poté, co típneme budík. Zuby si vyčistíme kartáčkem z ropného plastu, ve sprše na sebe naneseme mýdlo, do nějž výrobci přidávají ropnou přísadu pro zvýšení pěnivosti, a otřeme se froté ručníkem s příměsí syntetických vláken, opět vyrobených z černého fosilního paliva. I když do práce necestujeme autem, jehož pneumatiky, část karosérie a pochopitelně i pohon jsou dceřinými produkty multifunkční přírodní kapaliny, dopravujeme se po silnici zpevněné ropným asfaltem. V kanceláři pak zapneme počítač, jehož vnější schránka je opět pouze chemickou variantou podzemního roztoku.

Soužití s ropou jde v průběhu dne ještě dále. Ropa částečně diktuje, co dostaneme v restauraci k obědu a kolik za to zaplatíme - v průměru polovinu ceny potravin tvoří právě náklady na dopravu. Ropná stopa je přítomna nejenom na talíři, ale i na výplatní pásce.

Podle mnohých expertů vysoké ceny ropy stojí za největšími recesemi posledních čtyř dekád (v letech 1979 a 1990), přispěly i k prohloubení finanční krize ve Spojených státech před třemi roky.

Ropný třesk

Celosvětová spotřeba ropy v loňském roce dosahovala téměř 87 milionů barelů ropy denně, což je množství, které by po okraj zaplnilo zhruba 5500 olympijských plaveckých bazénů, a Mezinárodní energetická agentura (IEA) odhaduje, že do roku 2030 spotřeba stoupne na 105 milionů barelů denně. Černá hořlavá tekutina pokrývá takřka 40 procent světové energetické poptávky a jakýkoli výpadek v dodávkách okamžitě pocítí skoro celý svět.

Když rebelové v deltě Nigeru zaútočí na ropné pole, kde těží nenáviděná firma Shell, na opačném konci zeměkoule zdraží dovážená supermarketová rajčata nebo importovaná sedací souprava z pralesního dřeva. S cenou ropy roste i cena zboží a s propojeným globálním trhem se i lokální konflikt nebo přírodní pohroma mohou projevit v celosvětovém měřítku.

Naši zranitelnost a závislost na ropě v plné kráse ukázaly současné nepokoje v Libyi, kde se těží jeden z nejkvalitnějších druhů ropy na Zemi. Snížení vývozu na polovinu vyhnalo na začátku dubna cenu ropy na 121 dolarů za barel, což je dvouapůlleté maximum. Podle zprávy Deutsche Bank může výpadek způsobit pokles globálního růstu pro letošní rok až o 0,4 procenta.

Ropa opět potvrdila své ústřední postavení v našem životě. Dlouho se o ně ale musela rvát s dalšími pohonnými kapalinami. Ještě na automobilovém veletrhu v roce 1900 propagoval vynálezce Rudolf Diesel své motory poháněné nikoli fosilním, nýbrž rostlinným olejem. Již o rok později však ropní těžaři v Texasu přišli s přelomovou vrtací technikou. Podle Daniela Yergina, nositele Pulitzerovy ceny a autora knihy "Prize", umožnila tato technika ze země vydolovat jeden milion barelů ropy za deset dní při relativně nízkých nákladech.
Rostlinný olej musel vyklidit místo poměrně levnému a účinnému podzemnímu palivu.

Svou strategickou sílu pak ropa předvedla v následujících světových válkách. Masivně ji zřejmě jako první využil mladý Winston Churchill krátce před vstupem Británie do 1. světové války. Coby vrchní velitel královské flotily nechal britské loďstvo pohánět již dováženou naftou nikoli velšským uhlím, což ostrovní velmoci vyneslo rozhodující rychlostní výhodu vůči německému rivalovi a následně způsobilo i jeho porážku.

Podle mnohých historiků byl úspěšný boj Spojenců o ropná pole na Kavkaze rovněž jedním z určujících momentů první světové války, který pomohl srazit nacistické Německo na kolena. Ropa se stala surovinou, jež ovlivňuje chod dějin a kvůli které se válčí.

Na pokraji hladomoru

Závislost na fosilním palivu je dnes ovšem ošemetnější než v minulosti. "V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech byla ropa většinu času až nemravně levná, měla stát dvoj- až trojnásobek tehdejší ceny," podotýká geolog a specialista na ropnou energetiku Václav Cílek. Ceny byly navíc poměrně stabilní. "Nyní jsou ovšem ceny ropy vysoké, navíc daleko náchylnější k výkyvům, než tomu bylo v minulosti," říká. Důvodů je několik: poptávka po ropě je nyní vysoká a distribuční systém začíná být našponovaný. Zatímco v předchozích dekádách byly kapacity volnější a výpadky v dodávkách ropy mohlo vykrýt hned několik zemí, dnes na ně dokážou reagovat pouze Saúdská Arábie a v menší míře i Rusko. A to často nestačí.

Ke klidu cen nepřispívá ani skutečnost, že více než dvě třetiny známých zásob ropy leží na Blízkém východě, v jednom z nejméně stabilních koutů světa. Válka o ropná pole v Perském zálivu v roce 1990 vystřelila ceny ropy a spustila krátkodobou hospodářskou recesi.

Výkyvy v cenách tekutého fosilního paliva se pak například odrazí v ceně zemědělských hnojiv, protože se vyrábějí náročnou energetickou reakcí. A to se posléze odrazí nejen v cenách oněch rajčat v supermarketu, ale téměř všech potravin, neboť 95 procent z nich se dnes vyrábí a transportuje s přispěním ropy. Před třemi lety jedna taková potravinová krize proběhla. Na globálním trhu během několika měsíců nastal nedostatek rýže a například v japonských obchodech bylo najednou složité tuto tradiční potravinu vůbec sehnat.

Dopady však doléhají především na obyvatele chudších zemí. Oproti rozvinutému světu, kde spotřeba ropy roste od roku 1970 o jedno procento ročně, stoupá v rozvojovém světě spotřeba dokonce o pět procent ročně, i vzhledem k rostoucí mechanizaci zemědělství. "V tradičním zemědělství byla energetická bilance pozitivní, protože práce byla manuální, zemědělská zvířata se živila zelenou hmotou a fotosyntéza de facto dokázala vytvořit energetický přebytek," říká Václav Cílek. "Dnes musíte investovat desetkrát více energie do výroby potravin, než kolik energie z potravin získáte."

Důsledky závislosti pociťují v chudších zemích jak výrobci, kteří se obvykle musejí obejít bez dotací, tak i konzumenti. Zatímco ve Spojených státech utratí průměrný obyvatel za potraviny kolem deseti procent svého příjmu, obyvatelům Egypta nebo Mexika padne na potraviny okolo sedmdesáti procent jejich platů. Nikoli proto, že by snad více jedli, ale zkrátka proto, že jim na jiné položky nezbude. "Třetí svět začíná být ve velice vážných problémech, mnohem vážnějších, než si myslíme," tvrdí Václav Cílek. "Některé země se kvůli vysokým cenám ropy mohou v důsledku ocitnout až na pokraji hladomoru."

Pyramidální korupce

Zatímco pro mnohé západní spotřebitele je ropa hnacím palivem nejen strojů, ale i obchodu a volného trhu, který bývá spojován s demokracií, státy, jež ropu vyvážejí, si s výjimkou Spojených států, Kanady nebo Norska paradoxně vydržují autoritářské nebo zkorumpované vlády.

Ačkoli je Nigérie osmým největším producentem ropy na světě, ropa zemi slouží spíše jako mazadlo pro tamní úplatkářský politický moloch. Navzdory obrovskému nerostnému bohatství zde zhruba 70 procent obyvatel přežívá s průměrným příjmem jednoho dolaru na den. Podle týdeníku The Economist v několika výročních zprávách amerických zpravodajských služeb za posledních pět let zazněla obava, že Nigérie směřuje k politickému kolapsu podobně jako Somálsko nebo Kongo.

V bohatých zemích severní Afriky a Blízkého východu, odkud se vyváží ropa, se ovšem rozvinul hierarchický systém distribuce bohatství shora dolů tak, aby si vrchol pyramidy udržel loajalitu svých občanů a současně i jejich poslušnost. V Libyi pod vládou Muammara Kaddáfího se nafta prodává za netržní ceny a stojí méně než balená voda, v Kataru a Spojených Arabských emirátech zase občané nemusejí platit téměř žádné daně a mohou se vozit po nekonečných čtyřproudých dálnicích, které jsou osvětleny i v noci. Na oplátku se však musejí smířit s lídry, kteří osekávají jejich svobody a drží se u vlády obvykle desetiletí. Aby sedmaosmdesátiletý absolutistický vládce Saúdské Arábie Abdalláh předešel rozšíření vlny nepokojů ze severní Afriky do jeho království, nabídl svým občanům úplatek.

Začátkem března představil balíček v hodnotě 36 miliard dolarů (okolo 700 miliard korun) na podporu vzdělání a platů státních zaměstnanců a zároveň vyslal vojska do rebelujícího Bahrajnu. Revolta skutečně vzala za své.

Ropa ovšem vytvořila mezi podivnými režimy a Západem pevné pouto, pevnější než ideologické odchylky. Ačkoli Hugo Chávez proklamativně proklíná americké imperialisty, právě jim posílá většinu svého tekutého nerostu. Američané zase už šedesát let usilovně budují vztahy se Saúdy a nic na tom nemění ani boj s Al-Káidou, jež vzešla právě odsud.

Dvanáct států sdružených v Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC) se sice na počátku 70. let pokusilo uměle vyšroubovat cenu ropy tím, že záměrně snižovalo produkci a vyhlásilo embargo vůči zemím, jež podporovaly Izrael v Jomkipurské válce, nápad se ale obrátil proti svým tvůrcům. Západ našel nová ložiska v Severním moři a v Kanadě, výpadek se mu podařilo vykrýt a ceny ropy se nadlouho držely nízko. Ukázalo se, že i dovozci mají na ropné velmoci účinné páky.

Západní lídři museli ovšem mnohokrát zadupat svou hrdost, aby se přenesli přes teroristickou minulost libyjského diktátora Muammara Kaddáfího a dostali se k jeho vysoce kvalitní ropě. Italský premiér Silvio Berlusconi, jehož země odebírá 80 procent libyjské ropy, pozval exotického vládce jedenáctkrát do Říma. Podle časopisu The Newsweek při jedné z návštěv ho nechal italský premiér kázat lekce z islámu několika stovkám lidí, které narychlo naverbovala castingová agentura.

"Kromě sankcí vůči režimům, s nimiž nechce mít Evropa nic společného, žádná debata o tom, odkud bychom měli ropu odebírat, neprobíhá," říká zmocněnec vlády pro energetiku Václav Bartuška. "Při objemu, který Evropa odebírá, a to zejména ze Saúdské Arábie, Venezuely a Ruska, budeme za deset let rádi, že vůbec nějakou ropu máme."

Mizející louže

Že je ropa klíčovou surovinou, jíž začíná být relativní nedostatek, se ukazuje na zvyšujících se ochranářských opatřeních vlád zemí, které mají tohoto nerostného paliva nejvíce. Pro soukromé těžařské firmy je tradičně velice obtížné proniknout na blízkovýchodní ropná pole, zejména v Saúdské Arábii. V posledních letech si však své zdroje začaly hlídat (často i z ryze ideologických důvodů) i další ropné velmoci.

Za likvidací ruské těžařské firmy Yukos spatřují mnozí analytici snahu Vladimira Putina koncentrovat dobývání tamní ropy do rukou státního gigantu Lukoil, a tak získat další účinný nátlakový nástroj na státy, kam ruská ropa teče - například Česko a zbytek střední a východní Evropy napájí právě ropovod Družba. Podobně i venezuelský levicový vůdce Hugo Chávez dal před šesti lety zahraničním firmám, které těží v jeho vlasti, ultimátum, aby buď ze země odešly, nebo státu přepustily 50 procent svých zisků. Zhruba 90 procent venezuelské ropy je tak dnes v národních rukách.

"Došlo k nacionalizaci tohoto nerostného bohatství, což ukazuje, že ropa je nástrojem moci - v dnešní situaci je výhodnější vlastnit ropu než dolary," podotýká Cílek. "Ropa je zkrátka klíčovým energetickým zdrojem, mimo jiné proto, že je této suroviny relativně nejméně. Při současné úrovni těžby a spotřeby ropy to vypadá, že zásoby vystačí zhruba na sedmdesát let."

Kolik ovšem zbývá na světě ropy, kterou lze vytěžit, je přitom stále nevyřešenou enigmou. Oficiální údaje mohou být totiž zavádějící. Data o dostupných zásobách shromažďují organizace sdružené kolem mezinárodních odborných žurnálů, které každým rokem posílají státům, jež vyvážejí ropu, a těžařským firmám dotazníky o objemu ověřených zásob ropy. S těmito údaji pak redakce pracují jako s relevantními daty, i když v dotazníku mohou státy z politických nebo strategických důvodů uvádět hodně pokřivená čísla.

"Některé odborné organizace například upozorňují, že Saúdská Arábie své zásoby nadsazuje a skutečné zásoby jsou ve skutečnosti mnohem nižší," říká Václav Cílek. Podle jednoho z kabelů serveru WikiLeaks jsou saúdskoarabské zásoby až o 40 procent nižší, než kolik tato absolutistická monarchie uvádí.

Za korekcemi převážně stojí vysloužilí ropní geologové, kteří pracovali pro těžařské firmy, a ačkoli byli nějakou dobu vázáni mlčením, přesto se jim podařilo některé údaje zveřejnit. "Tito experti ložiska většinou dobře znají a vědí, kolik se z nich dá skutečně dostat. Jde zpravidla o odborníky z Ameriky, Kanady a několika málo dalších západních států, kteří například na saúdskoarabských nebo ruských ložiscích pracovali a vědí dost přesně, o čem mluví," upozorňuje Václav Cílek. "Navíc lidé, kteří pracují v tomto průmyslu, jsou většinou velkými realisty, protože těžařství není zrovna práce pro snílky."

S výrazným nástupem zejména čínské a indické ekonomiky, jejichž obyvatelé touží po obdobném energeticky náročném komfortu, jaký mají lidé z vyspělého Západu, se pravděpodobně v příštích letech projeví relativní nedostatek ropy a s tím i skutečné kapacity jednotlivých vývozců. Podle odborníků sdružených okolo nezávislého časopisu The Oil Drum v příštích pěti letech převýší poptávka po ropě nabídku zhruba o dvě procenta. Pokud se ovšem neobjeví nová naleziště.

"Existuje databáze existujících ložisek ropy, z níž vyplývá, že na souši byly všechny pánve již prozkoumány. I v nich můžeme očekávat další objevy pouze malých a středně velkých ložisek. Pravděpodobnost objevu nějakého velkého pole nebo superpole je však poměrně malá," říká Cílek. "Jako nejnadějnější místo na světě pro objevení nových ropných polí se nyní jeví Irák, o němž se v poslední době mluvilo jako o Saúdské Arábii budoucnosti," připomíná. "Průzkumu zde nejdříve bránilo embargo, později bezpečnostní situace. Nyní někteří experti tvrdí, že současné ropné zásoby zde mohou narůst o třicet procent, což se mi zdá jako poměrně správný odhad, i když zní dost optimisticky."

Další oblast možných nových ložisek ropy leží v místech, kde mizí led, tedy především v Arktidě. Nepochybně tu ale budou zapotřebí značné investice do ekologické bezpečnosti, poněvadž tu těžba představuje veliké riziko. Prodraží se stejně jako pokusy získat ropu na dně oceánu, kde každý nový vrt stojí stamiliony dolarů. "V momentě, kdy vyvrtáte dva nebo tři průzkumné vrty bez významného objevu, začnou akcionáři panikařit, protože bude ohrožena jejich dividenda, a půjdou od toho. Je to velice rizikové podnikání, což je i jedním z hlavních důvodů, proč je posledních dvacet až třicet let ropný průzkum chronicky podfinancován," říká Cílek.

Optimisté ovšem věří, že podobně jako vynález Dieselova motoru na konci 19. století odvrátí krizi nová technologie, která umožní získávat ropu účinněji. Dnes totiž dokážou těžaři dostat na zemský povrch jen zhruba třetinu obsahu ropného ložiska.

V krátkodobém horizontu nás ovšem pravděpodobně čeká období relativního nedostatku způsobeného nepoměrem mezi naší spotřebou a schopností ropu získat. A stálé zdražování ropy se zdá být nevyhnutelné. Se všemi důsledky pro člověka, jenž je ropou obklopen od chvíle, kdy típne svůj budík.

Ropa je ve všem

Kosmetický průmysl využívá ropu k výrobě rtěnek, z ropné gumy se dělají fotbalové míče, podrážky bot nebo pneumatiky. Etylenové ropné plasty zase najdeme v počítačích a telefonech či v oblečení, ingredience ropy najdeme i v některých lécích, například aspirinu, bez ropy se neobejde naprostá většina zemědělské produkce.

Farmaceutický průmysl
Informační technologie
Automobily
Oblečení
Kosmetika
Sport
Zemědělství

Kde se vzala ropa

Ropu se dosud člověku nepodařilo uměle vytvořit. K tomu, aby ropa vznikla, jsou totiž zapotřebí příhodné geologické podmínky - ložiska nejčastěji vznikala v mělkých šelfových mořích, kde se v nerovném terénu usazovala zetlelá těla podmořských živočichů, jež pak přikryly sedimenty. Za složité reakce mezi mikroby, minerály a za působení tepla z mořské kůry pak za několik milionů let vznikla ropa.

Tam, kde je ropa, se obvykle vyskytuje v hojném množství i zemní plyn. Při těžbě pomocí vrtů pak plyn zajišťuje potřebný tlak, aby se kapalina dostala na povrch. Tato technologie, která je nejrozšířenější, většinou dovoluje vytěžit zhruba třetinu zásob z podzemního ložiska, což dodává naději optimistům, kteří doufají, že i když nebudou objevena nová velká ložiska ropy, bude možné dotěžit tu zbývající, a tak oddálit vyčerpání zásob.

Aby se z ropy vyrobil použitelný produkt, musí se tato nejdříve filtrovat a očistit, někdy se namíchá z více ložisek, aby měla optimální složení. Každých několik desítek kilometrů se pak přečerpává, dokud nedorazí do rafinerie. Zde se pak ze surové ropy vyrobí benzin nebo nafta a další výrobky. Odtud potom cisterny rozvážejí produkt do čerpacích stanic.

Největší výrobcI ropy

Údaje jsou z roku 2010 v milionech barelů ropy za den.

1. Rusko 10,45
2. Saúdská Arábie 8,13
3. Usa 7,79
4. Čína 4,11
5. Írán 3,70
6. Kanada 3,35
7. Mexiko 2,95
8. Irák 2,36
9. Spojené arabské emiráty 2,31
10. Venezuela 2,23
11. Norsko 2,15
12. Brazílie 2,13
13. Nigérie 2,08
14. Kuvajt 2,03
15. Angola 1,77
16. Libye 1,55
17. Velká Británie 1,37
18. Alžírsko 1,26
19. Indonésie 0,98
20. Omán

Zdroj: International Energy Agency (IEA)

Největší spotřebitelé ropy

Údaje jsou z roku 2009 v milionech barelů ropy za den.

1. USA 18,7
2. Čína 8,2
3. Japonsko 4,4
4. Indie 3
5. Rusko 2,7
6. Brazílie 2,5
7. Německo 2,4
8. Saúdská Arábie 2,4
9. Jižní Korea 2,2
10. Kanada 2,1
11. Mexiko 2
12. Francie 1,9
13. Írán 1,8
14. Spojené království 1,7
15. Itálie 1,5

Zdroj: CIA Factbook

AUTOR: Jan Gebert