Poutník po duši hor

Při putování se nádherně zpomalí čas, rozloží se na okamžiky, je to, jako kdyby byl člověk v jiném rozměru. Těžko se to slovy popisuje. Putování člověka učí skromnosti, vytrvalosti i nezávislosti. Učí ho úctě k zemi, k domorodcům... Dává svobodu. Zabloudit se při putování nedá. Tam, kam člověk přijde, je jeho cíl. Svoboda je na putování tím nejopojnějším," usmívá se Miloslav Nevrlý, když procházíme lesem pod sedlem Maliník v Jizerských horách. Mluví pomalu, zvolna, jako kdyby si vybavoval ty stovky opuštěných horských hřebenů, které během života prošel.

Kvůli fotografovi v lese nachází čagan, se kterým mu pózuje jako s vycházkovou holí. Oporu při chůzi ale ani ve svých osmasedmdesáti letech nepotřebuje. Vzpřímeného opáleného muže už sice s věkem začínají trápit kyčle, jeho krok je ale stále pevný. "Přemýšlel jsem o operaci, doktoři mi ji doporučují. Pak jsem potkal kamaráda, který má tenhle zákrok za sebou, a nepomohl. Tak si říkám, že má člověk na život jedno tělo a má ho nechat dosloužit tak, jak je," přemýšlí nahlas.

Tohle rozhodnutí je logické i nelogické zároveň. Je v souladu s respektem k přirozenosti a přírodě, které jsou pro Nevrlého tak typické, zároveň však znamená, že se postupně musí vzdávat své největší vášně - putování. To provázelo Nevrlého už od klukovských let.

"Během roku jsem vždycky vymýšlel trasy, které chci v létě projít. A když začalo volno, tak jsem se tam vydal - někdy sám, ale většinou s kamarády," vzpomíná muž, který znal svého času slovenské, české i rumunské hory lépe než většina místních. Právě jeho cesty stály u zrodu mnoha knih, které potom o pohořích napsal. Jeho Karpatské hry jsou dodnes biblí těch, kdo se vydávají na Balkán. Málokdo dokáže zapomenout na večery u ohně, po dlouhém dni na hřebeni, kdy někdo vytáhl z batohu brožovaný svazek Karpatských her a do praskání vatry zněl ten poetický, nezvyklý jazyk Miloslava Nevrlého: "Nocovali jsme jako zvěř a jedli jako zvěř: opíjeli se svobodou Karpat. Vyjde-li po noci jitřní slunce, rozklene se nad pláněmi zelené hedvábí, sladký baldachýn. Trojitá mračna, trojité stupně do nebe..."

O této asi nejslavnější Nevrlého knize se říká, že se nečte, ale žije. Skutečně to tak je. Málokdo ji vytáhne doma. Patří na místa, kde byla napsána, a nezáleží na tom, zda zrovna přecházíte hřbet Pěnišníkových hor, nebo těch Hříběcích, či Jezernatých, jak Nevrlý překřtil pohoří Rodna, Bihor a Retezat.

Safíry v Jizerkách

Nevrlý má podivuhodný dar přiblížit prostřednictvím textu ducha místa, pocity, které přináší. Umí to nejen lyrickým jazykem jako v Karpatských hrách. Je i pečlivým badatelem, sběratelem faktů, obojí zřejmě souvisí s jeho profesí zoologa.

Do Jizerských hor přišel až po vysoké škole, dostal umístěnku do přírodovědného oddělení tamního muzea. Přesto je to on, kdo o nich napsal nejpodrobnější pojednání. Kniha o Jizerských horách, která poprvé vyšla v polovině 70. let, je pozoruhodným svazkem, v němž je zaznamenán každý kříž, každý pomníček, každé rašeliniště Jizerských hor, jejich historie a příběhy, jež se k nim vážou.

Miloslav Nevrlý v ní vypráví nejen o půvabu Safírového potoka, který se vine nad osadou Jizerka, ale i o těch, kdo zde hledali vzácné kameny. Sám ještě zažil dobu, kdy Jizerky dostaly status chráněné oblasti, a rýžování se tak stalo zakázanou činností.

Posledním hledačem slavných safírů byl bednářský dělník z jabloneckého Brandlu, Karel Lutz. "Karel v mládí propadl kouzlu Safírového potoka na Jizerce a možná, že později emigroval do Německa i proto, že mu úřady a ochranáři zakázali hledat safíry, iseriny, hyacinty, zirkony, topasy a desítky dalších minerálů tam, kde Safírový potok ústí do Jizerky. Na jeho kutání měl spadeno tehdejší jablonecký okresní konzervátor státní ochrany přírody Vladimír Lánský, dobrý člověk, kterému niterně záleželo na tom, aby Malá jizerská louka i se Safírovým potokem zůstala lidmi nedotčená. Lánský měl na Jizerce svůj dům, takže Karlovo hledání drahokamů mu nemohlo uniknout. Karel si nechtěl konzervátora znepřátelit, proto naposled načerno a tajně rýžoval v Safírovém potoce v den pohřbu otce Vládi Lánského. Jen toho dne měl jistotu, že náplavy Safírového potoka nebudou střeženy," líčí Nevrlý den, kdy poslední z hledačů jizerských drahokamů naposledy rýžoval. Karel Lutz nedlo uho poté odešel do Západního Německa a s Nevrlým si dopisovali až do 90. let, kdy se znovu setkali.

Špaček místo Googlu

Zatímco pro Karla Lutze byly největším lákadlem Jizerek ony safíry, pro Nevrlého se jím stala zdejší fauna. Během 50. let se v libereckém muzeu začal systematicky věnovat netopýrům. Z té doby pochází také jeho první zážitek s novináři, který mi rozverně vypráví. "Přišel za mnou redaktor z nějakých závodních novin, zajímal se o můj výzkum netopýrů. Po tom, co článek vyšel, se mně kolegové chechtali ještě deset roků. Dal mu totiž název Miloslav Nevrlý: Král chlupatých radarů," směje se titulu, kterým ho onen redaktor obdařil.

Netopýři však nebyli Nevrlého největším zájmem. Od klukovských roků jej fascinovali ptáci.

"Co mě k ptákům přivedlo, vím docela přesně. Byly to dvě stránky z úplně neznámé a náhodně přečtené knihy Hrad na Podlesí. Psalo se v ní, jak se za letního jitra vydal kdesi v Pošumaví venkovský chlapec do lesa na lov černohlávka, černohlavé pěnice. Mě to zaujalo, protože jako městské dítě jsem k tomu neměl žádný vztah, tak jsem si říkal, že by bylo hezké něco takového prožít a naučit se chytat ptáky. Neměl jsem ponětí, kdo by mi s tím mohl poradit, tak jsem zašel na Národní třídu, tam byla v paláci Dunaj Informační služba. Zeptal jsem se, jestli nevědí, kdo se tady zabývá ptáky. Oni si nejdřív mysleli, že si dělám legraci. Ale pak někam telefonovali a dali mi adresu jednatele ornitologické společnosti, docenta Černého. Zašel jsem za ním krátce před patnáctými narozeninami. Přijal mě přátelsky, půjčil mi nějaké knížky a já se časem stal členem ornitologické společnosti. Tatínek mi tehdy z Itálie přivezl nárazovou síť asi osm metrů dlouhou a s tou jsem jezdil chytat ptáky. Pak jsem se naučil dělat i sklopky, takové zařízení z drátků s pérkem, za které když pták zatáhne, tak se na něj přiklopí malá síť. A maminka mi doma dovolila pěstovat larvy potemníků, na které se ptáci chytají."

Když přišel Nevrlý do Jizerek, žili zde ještě staří čihaři, kteří chytali ptáky po starém způsobu, na lep. Lep se dělal ze jmelí rozvařeného se lněným olejem. K ptákům to není zrovna šetrný způsob, zachytí-li se o lep křídlem, těžko se z něj odstraňuje. Používal se hlavně v časech, kdy jizerské ptactvo ještě končilo v kuchyních zdejších hospodyň.

"Čihařství bývalo jediným způsobem lovu, který dříve mohli volně vykonávat prostí lidé bez povolení své vrchnosti. Vrchnost si ovšem držela i poddané, kteří ptačím masem zásobovali frýdlantskou zámeckou kuchyň, čižbu vykonávali jako robotu," popisuje dávné časy Nevrlý.

Někdy si však lidé ptáčky pořizovali také k obveselení. "I v Praze v Rytířské byl takový krám, kde se prodávali hejlové, křivonosky, čížkové či stehlíci. Lidé si je brali domů do klece. Dneska se všichni dívají na televize nebo na Google, tehdy se koukali, jak zpívá špaček."

Poutnická šlechta

Slovo Google používá Miloslav Nevrlý stejně samozřejmě jako archaické výrazy z časů starodávných čihařů. "Já už píšu všechno na počítači. Jenom doma nemám připojení. Jestli chcete nějaké moje staré články, vezmu je na flešce ke kamarádovi a pošlu vám je," boří stereotyp samorostlého horala, který striktně odmítá civilizaci.

Když sejdeme ze sedla Maliníku, usedáme na chvíli do hospody pod hřebenem hor. Otevřeli kvůli nám o hodinu dřív, Miloslav Nevrlý je tu váženým a stálým hostem, scházejí se tu čas od času s kamarády. Objednává si grog, jsme prokřehlí z venku, kde neodvratně zavládlo typické jizerské podzimní počasí - lezavá zima, do níž se snášejí chomáče mlhy.

Nevrlý s majitelem domlouvá rodinnou oslavu svých narozenin, která se tu bude konat. "Domů bychom se ani nevešli. Mám tři děti a jedenáct vnoučat," říká muž, který v roce 2003 získal druhé místo v anketě o osobnost Libereckého kraje.

Jak řeč u stolu plyne, propadáme se dál a dál do historie. Bezstarostné klukovské vzpomínky se mísí s těmi na padesátá léta, kdy už na bezstarostnost nebyl čas. Tatínek mu v sedmačtyřicátém roce dohodl prázdniny v Norsku, neboť sever byl pro jeho syna, tehdy gymnazistu, se svými tundrami neodolatelným lákadlem. "Jenže pak přišel únor 1948 a bylo jasné, že už nikam nepojedu. Zadrátované byly tehdy i hranice do Polska. Takže jediné, co zbývalo, byly naše a slovenské hory. Prochodili jsme je tehdy skrz naskrz."

Právě v oněch časech, kdy pouliční tlampače vysílaly proces se Slánským či prohlášení syna, který žádá smrt pro svého otce vlastizrádce, se Nevrlý s kamarády naučili utíkat do československých hor. Na jejich pěšinách jsou kořeny zrodu Nevrlého jako filozofa putování. O poutnících, kteří chodí neorganizovaně, bez map a ambicí podat extrémní výkon, hovoří jako o chudé a divoké šlechtě mezi turisty. "Jsou to ptáci mezi poutníky. Jsou to ti, kteří se dokážou vydat na cestu do neznámých hor a lesů jen s tím, co unesou, bez obav o to, jak skončí den a jaké budou dny další. Putují ve slunci i dešti, o samotě či ve společnosti, lehko a bez starostí. Chudoba je jejich největší svobodou. Podávají si tak ruku s dávnými bratry, kteří v umbrijském slunci, thébských píscích nebo tibetských větrech chodili jen s čistou myslí, žebráckou miskou a provázkem kolem beder. Je to prastaré vábení," říká Nevrlý a jeho pohled se stáčí k oknu. Za sklem dopadají na zem první kapky deště; jen v takovém počasí dnes můžete hory, o nichž píše, zažít tak opuštěné jako kdysi on.

Miloslav Nevrlý
(* 1933)

Narodil se v Praze, kde vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Po studiích nastoupil jako zoolog v Severočeském muzeu v Liberci, kde pracoval až do důchodu v roce 2000. Je autorem knih o severočeských horách: Zašlá chuť morušek (o Krkonoších), Chvály Zadní země (o Českém Švýcarsku) a Kniha o Jizerských horách, která byla publikována v několika vydáních, naposledy v roce 2007. Je spoluautorem knihy Jizerské hory na starých diapozitivech, která vyšla před měsícem.

AUTOR: Petra Pospěchová