Antarktická odysea

Je to pár dnů, co mi v e-mailu naskočila zpráva: "Kotvím u Jižní Georgie. Vzpomínám, Jerome." Dopis bez zbytečných kudrlin byl stejně přímočarý jako věčně rozcuchaný chlapík, který jej psal. Kapitán Jerome Poncet - legenda jižních moří a jeden z posledních ryzích dobrodruhů oživil moje vzpomínky na Antarktidu.

S Jeromem mě poprvé svedla náhoda. Jako fotograf jsem se roky zabýval především Afrikou, ale čím dál tím víc mě to táhlo dál na jih. Když jsem se ale blíže zajímal o to, jak se v oblasti Antarktidy pohybovat, vyšly mi pokaždé velké turistické lodě se stovkami lidí na palubě a na minutu daným harmonogramem. To mě odradilo v samém začátku.

Své antarktické plány jsem tedy stále odkládal, než jsem jednoho dne na internetu narazil na Golden Fleece. Devatenáct metrů dlouhá plachetnice určená nanejvýš pro devět lidí včetně tří členů posádky splňovala přesně to, co jsem si od antarktické fotografické expedice sliboval. Ještě víc na mě ale zapůsobila osoba jejího majitele a kapitána. Přiznám se, že když jsem se prokousal Jeromovým ohromujícím životopisem, ani jsem nedoufal, že mi odpoví. Zázraky se ale dějí a s Jeromem jsme od té doby podnikli už dvě antarktické expedice.

Mořský vlk

"Mořskou nemoc máš v hlavě" - opakuji si jednu z Jeromových pouček. Z úcty k obávanému Drakeovu průlivu, kterým právě proplouváme, si ale ještě raději naordinuji vydatnou dávku Kinedrylu. Nejlepší by bylo znovu usnout, ale to není tak jednoduché. Plavba z Falkland k nejbližšímu pevnému bodu, kterým jsou Jižní Shetlandy, trvá čtyři dny a tak dlouho nevydrží spát ani narkoleptik. Navíc jsem natěšený jako malý kluk a není divu.

Na stejné lodi směřovali už do Antarktidy velikáni světové fotografie Sebastiao Salgado či Frans Lanting či špičkové vědecké týmy. Pracovaly na ní také filmové štáby zvučných jmen. Naposledy třeba štáb BBC a proslulý sir David Attenborough, když natáčel jeden z dílů přírodovědného seriálu Frozen Planet. Jerome Poncet je zkrátka pojem a knihovna v hlavní kajutě je plná knih, které buď sám napsal nebo které jiní napsali o něm.

Svou první významnou plavbu podnikl Jerome ještě v době, kdy mu nebylo o moc víc než dvacet. Se svým kamarádem Gérardem Janichonem si postavili deset metrů dlouhou dřevěnou jachtu Damien I, na které mezi lety 1969 a 1973 obepluli svět a jako první lidé na takto malé jachtě dosáhli Špicberk (1969) a v roce 1973 také Antarktického poloostrova. Po návratu do rodné Francie za tento počin obdrželi prestižní medaile Ordre national du Mérite, což je obdoba francouzského rytířského řádu. Neznám asi nikoho, kdo by obecně zažitou představu o rytíři splňoval méně než samorost Jerome, ale možná to bude tím, že moc dalších rytířů jsem ve svém životě zatím nepotkal.

Brzy po tomto úspěchu si Jerome zbudoval další, tentokrát už ocelovou loď Damien II, na které zvítězil v řadě mezinárodních závodů. Damien II byl natolik úspěšný, že se do dnešních dní na světě postavilo více než 30 kopií této jachty.

Společnost na plavbě kolem světa mu už tehdy dělala jeho žena Sally, australská bioložka a autorka řady knih. Plavba rodiny Poncetovy, která se časem rozrostla o tři syny, se nakonec protáhla na neuvěřitelných 12 let. "Dlouhé roky jsme necítili potřebu někde zakotvit," řekl mi k tomu později Jerome. "Například náš nejstarší syn Dion se narodil přímo na lodi a poprvé přenocoval na pevnině, až když mu bylo osm let."

V roce1987 ale Poncetovi nakonec přece jen zakotvili na falklandském ostrově Beaver, kde mimo jiné dnes provozují ovčí farmu. Jeroma to ale pořád táhne na moře...

Zloděj

Když přistaneme na Jižních Shetlandech, překvapí nás slunce. Počasí nám vůbec nebývale přeje. Ve stejné době, kdy v Česku panují dvacetistupňové mrazy, je tady kolem nuly a strmé svahy ostrova se zelenají lišejníky. Barva moře a pláž prozářená sluncem připomínají ze všeho nejvíc brazilskou Copacabanu, kypící bohatým životem.
První dojem, který v každém z nás zanechá kolonie tučňáků, je pocit chaotického hemžení, kakofonie ptačích hlasů a zápach. Tučňáci se na jednom místě nejen rozmnožují, ale také zde vyměšují i umírají.

Kamínek ke kamínku, tak se připravují na stavbu hnízda. Pro vhodný kámen je mnohdy nutné se vypravit i desítky metrů daleko. Vedle se zatím jiný tučňák zdánlivě netečně dívá do krajiny.
Jen co se neúnavný stavitel kolébavým krokem vydá na novou pochůzku, šup k jeho hnízdu a jeden z kamínků se stěhuje k novému majiteli. Vzápětí zloděj předvede netečná záda. V životě bych nevěřil, jaký může být tenhle pták komediant. Pilný stavitel se vzápětí vrací, aby přihodil další úlovek, ale pak se na vteřinu zarazí. Něco tu nehraje. Spoje v ptačím mozečku ale nejsou tak hbité a starost o nový kamínek vzápětí zárodek podezření nenávratně smaže. Pokud to tak chodí běžně, tak půlka světové populace tučňáků nemůže nikdy zahnízdit.

Velrybí důvěra

"Okamžitě všichni na palubu!" Jeromův křik se nese do podpalubí s neodvolatelnou naléhavostí. V pološeru kajuty šátrám po vhodnějších kouscích oděvu, než jsou tepláky a tenká mikina, které mám právě na sobě. Nakonec nahmatám aspoň boty a foťák. Zdržet se déle si už netroufám.

Jerome nám Antarktidu předvádí se stejnou pýchou, jako by ji sám stvořil, a další zdržení by mi přineslo sarkastické poznámky na téma, proč jsem sem tedy (sakra) jezdil, když se chci válet v podpalubí. Když se konečně ocitnu nahoře, spadne mi čelist. Těsně u lodi se v celé své kráse předvádí ohromný keporkak. Velryba se pokládá na bok, zanoří se a vzápětí se objeví o pár desítek metrů dál. Vyfoukne vzduch, který vytvoří typický gejzír, který ale pohříchu neskutečně páchne. Velryba je zvědavá, připlouvá až těsně k lodi, v tom momentu se Jerome zavěsí se smíchem na zábradlí a jednu nohu na pár vteřin položí na její hřbet. Iluze jízdy na velrybě je dokonalá a nezdá se, že by to kytovci vadilo. Naši loď doprovází více než hodinu.

Když to vidím, uvědomuji si, jak snadnou kořistí velryby mohly vždy být a stále ještě jsou.
Největší boom velrybářství zažila Antarktida ve dvacátých letech minulého století, kdy zde bylo uloveno více než 134 000 velkých kytovců, počátkem třicátých let z antarktických moří pocházelo dokonce 93 procent světových úlovků velryb. Přispěly k tomu moderní velrybářské flotily, sestávající z mateřské zpracovatelské lodi a harpunových plavidel. Díky této plovoucí fabrice tak mohli velrybáři na moři strávit i několik měsíců a zároveň průběžně zpracovávat své úlovky. Jedna velká, neskutečná jatka.

V současnosti upravuje lov velryb celosvětově Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství, kterou v roce 2004 podepsala i Česká republika. Ne všichni ale dodržují pravidla. V Antarktidě jsou to zejména japonští velrybáři, kteří zde loví pod zástěrkou tzv. vědeckého výzkumu. Protesty ale sílí a například Austrálie Japonce v tomto smyslu dokonce zažalovala u Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Přidali se i aktivisté z radikální skupiny Sea Shepherd, kteří letos zablokovali mateřskou loď velrybářů. Díky tomu bude letošní úlovek "za účelem výzkumu" představovat jen pětinu objemu, který běžně povolují japonské kvóty.

Záhadné kosatky

Na cestě s Jeromem kolem Antarktidy se potkáváme také s americkým vědcem Robertem Pitmanem, který cestuje na lodi Explorer, plavící se pod hlavičkou společnosti National Geographic. Robert pracuje na výzkumu kosatek, a tak se s ním dohodneme, že mu případně poskytneme i naše záznamy, které během expedice pořídíme. Rádi slíbíme, a to ještě netušíme, jaký "špek" Robertovi nakonec přihrajeme.

V Antarktidě žije pět druhů kosatek. Liší se nejen velikostí, ale i kořistí, kterou si vybírají. Tak například velká kosatka typu A loví jiné kytovce, malá kosatka typu B žere hlavně tučňáky a ryby. Pro nás je podstatné, že velké kosatky typu B, které sehrají hlavní roli při naší zastávce ve fjordu Laubeuf, se specializují na lov tuleňů. Loví je tak, že často i dlouhé minuty krouží kolem kry, na které tuleň odpočívá. Pak obvykle několik jedinců odpluje o kus dál a seřadí se do jedné linie. Společně podniknou prudký nájezd ke kře, před kterou se potopí a vytvoří tak velkou vlnu, která buď tuleně spláchne nebo kru rozlomí, aby se nájezdníci mohli ke své oběti dostat.

Až potud nic zvláštního. Viděli jsme to mockrát, nic nás nemohlo překvapit - než jsme uviděli kosatky hrát tutéž hru s tučňáky kroužkovými. Shazují je z ker, ale přitom je vůbec neloví! A když se nešťastný opeřenec ocitne ve vodě, dokonce ho nejbližší kosatka vezme do tlamy, obepluje s ním něco jako čestné kolečko a pak jej postaví zpět na kru. Přihlížíme té hře se zatajeným dechem, dokud nám tučňák nezmizí z dohledu.

Ten den padal hustý sníh s deštěm, a tak ani z pořízených fotografií a filmových záběrů nedokážeme posléze určit, co se s tučňáky nakonec opravdu stalo. Šlo o hru spojenou s nácvikem lovu? Zahynuli tučňáci drsným zacházením, nebo nakonec kosatkám přece jen posloužili jako jednohubky?

Netuší to ani Robert Pitman, kterému jsme pořízený materiál zaslali k posouzení. Potvrdil nám pouze jedno: toto chování velkých kosatek typu B nebylo dosud nikým na světě zaznamenáno. Jak je vidět, Antarktida si stále ještě uchovává mnohá tajemství.

Zápisky z deníků Václava Šilhy zpracovala Olga Šilhová.

Fotograf Václav Šilha
Podnikl s kapitánem Jeromem Poncetem zatím dvě expedice. První se uskutečnila v roce 2010 a směřovala na ostrovy Jižní Georgie. Na druhou expedici vyrazili počátkem letošního roku, jeli přes Jižní Shetlandy k Antarktickému poloostrovu. Za sérii černobílých snímků nazvanou "Antarktida - jiná planeta" získal Václav Šilha v rámci soutěže Czech Press Photo 2012 první cenu Zlaté oko v kategorii Příroda a životní prostředí.