Cesty k omezování produkce oxidu uhličitého

První kritické hlasy, které se ozývají ze strany zelených aktivit po prezentaci doporučení Nezávislé energetické komise II, se týkají postoje k omezování produkce oxidu uhličitého. Mají pravdu v tom, že komise nepovažuje boj s jeho produkcí za hlavní prioritu energetické koncepce pro Českou republiku.

Mezi nesporně hlavní zájmy naopak zařazuje omezení emise polétavého prachu a zdraví škodlivých látek. Ty mají zvláště ve specifických povětrnostních obdobích, například během inverzí, známý a jasně pozorovatelný dopad na lidské zdraví a ekologii naší krajiny. Oproti tomu CO2 negativní vliv na zdraví nemá.

Reálný vliv oxidu uhličitého

Vliv CO2 na klima byl sice prokázán, avšak velikost podílu vlivu jeho průmyslové produkce na vývoj klimatu už tak jasný není. Ještě větší nejistoty vykazují predikce budoucího vývoje pomocí klimatických modelů.

Předpovídání případných negativních či pozitivních ekologických, ekonomických a sociálních dopadů ve světě i v ČR v sobě nese nejistotu ještě významnější. Mohlo by se tedy stát, že případná drastická opatření na omezení produkce oxidu uhličitého budou mít pro ČR, a nejen pro ni, mnohem větší sociální a ekonomické dopady.

Největší vliv na postoj komise v této problematice však měla skutečnost, že produkce oxidu uhličitého v ČR je v absolutní hodnotě zanedbatelnou částí světové produkce. Její dramatické omezování s příslušnými dopady do ekonomiky a sociální oblasti tak má smysl pouze jako součást a v kontextu nejlépe celosvětové aktivity.

Evropské závazky

ČR je součástí EU a v jejím rámci učinila jasně deklarované a podepsané závazky v této oblasti. Tyto závazky je potřeba splnit, protože chceme být spolehlivými partnery, kteří za svými sliby stojí.

Nemá však smysl jít v této oblasti dále. Už z toho důvodu, že deklarované závazky EU jsou mnohem vyšší než u ostatních regionů a už teď mají značný dopad na její konkurenceschopnost.

Na druhé straně už z důvodu, že zásoby fosilních paliv ubývají, je přinejmenším užitečné jejich spotřebu omezovat, a tím také snižovat produkci látek škodlivých pro lidské zdraví a automaticky i oxidu uhličitého. Doporučení komise jsou tedy taková, aby snižování produkce CO2 bylo dosahováno především prostřednictvím snížení spotřeby fosilních paliv.

I to je jeden z argumentů pro dostavbu Temelína. Především díky jeho provozu lze razantně snížit podíl uhlí na energetickém mixu, a dosáhnout tak výrazného snížení produkce nejenom oxidu uhličitého, ale též polétavých částic a dalších zplodin.

Cesta k rozumnému řešení

K jaderným zdrojům pochopitelně přistupují, i když v menší míře, také další zdroje, které neprodukují CO2, například vodní, větrné a fotovoltaické elektrárny. Bez emise CO2 tedy bude více než 60 % celkové produkce elektřiny, a to na základě reálných, dnes existujících a ekonomicky únosných technologií.

Pokud by se splnily představy o rychlém technologickém rozvoji (tedy rychlý nárůst efektivity fotovoltaických článků, pokles jejich cen i efektivity a cen větrných turbín, nalezení levných a efektivních metod ukládání energie), může být pochopitelně podíl bezemisních zdrojů vyšší.

Komise pro takový případ doporučuje nechat prostor k budoucím změnám v pestrém, otevřeném a flexibilním energetickém mixu. Míru využití zdrojů však nechává na jejich efektivnosti.

Pokud tedy bude možné využívat bez dotací fotovoltaiku nebo vítr ve větší míře, je tomu prostor otevřen. Proto se doporučuje i podpora obnovitelných zdrojů na decentralizované úrovni, ale varuje se před povinným výkupem a dotováním výkupních cen elektřiny z nich.

Evropské cesty

Rozdíl mezi reálností různých koncepcí lze dokumentovat na existujících příkladech. Téměř bezemisní systémy produkce elektrické energie, založené na jádře či jeho kombinaci s jiným zdrojem, existují. Příkladem může být Francie, která má elektroenergetiku dominantně založenou na jádře a je také významným vývozcem elektřiny. Těch už je dnes v Evropě jen velmi málo.

Švédsko a Švýcarsko se opírají hlavně o kombinaci jaderných a vodních zdrojů. Zajímavá je historie elektronergetiky právě ve Švédsku. To sice odhlasovalo a dokonce uzákonilo zastavení všech reaktorů do roku 2010, ovšem na rozdíl od Německa si společnost nastavila prioritu, že je nesmí nahradit fosilní zdroje.

Dopadlo to tak, že příslušný zákon musel být zrušen, a nyní dodávají jaderné elektrárny stále zhruba polovinu spotřeby elektřiny. Druhou polovinu dodávají elektrárny vodní. Zrušen byl také zákaz výstavby nových jaderných bloků ve stávajících elektrárnách. Zůstalo jen omezení, že se nebude zvyšovat počet elektráren.

K podobné bezemisní kombinaci v elektroenergetice směřuje také Finsko. To získává zatím z jádra zhruba stejný podíl elektřiny, jako je tomu u nás. Nyní dostavuje třetí reaktor v Jaderné elektrárně Olkiluoto a schválená je stavba čtvrtého bloku v této elektrárně.

V minulém roce se také definitivně rozhodlo o umístění nové jaderné elektrárny v této zemi. Finsko se tak chce přiřadit k zemím, které k výrobě elektřiny využívají fosilní paliva jen ve velmi omezené míře.

Zatím nikde neexistuje bezemisní elektroenergetika založená na základě fotovoltaiky a větru, byť v kombinaci s jiným zdrojem. Německo má podíl fosilních zdrojů zhruba stejný jako my a s jeho odstupováním od jádra bude tento podíl pravděpodobně dále růst.

Dánsko, které je v čele využití větru a jeho využívání OZE a protijaderný postoj je zelenými aktivitami dáván za vzor, má podíl fosilních zdrojů vyšší, než je u nás.

Rakousko, které má díky Alpám stejně vhodné podmínky pro využití hydroelektráren jako Švýcarsko nebo Švédsko, musí také díky zákazu jádra získávat elektřinu z fosilních paliv a dovozu, právě třeba z polských uhelných nebo našich jaderných či uhelných bloků.

Zelená cesta

Pokusil jsem se dokumentovat, že návrhy nezávislé energetické koncepce kladou důraz na omezení emisí polétavého prachu a zdraví ohrožujících škodlivin.

Ovšem snahou o šetrné a co nejefektivnější využívání omezených zdrojů uhlí, které máme, a jeho nahrazování jinými zdroji, dosahuje reálnosti vize i u snížení produkce oxidu uhličitého. A toto nahrazování je opřeno o reálné, už v současnosti existující možnosti a počítá se soběstačností, s alespoň mírným přebytkem produkce elektřiny u nás.

To je podstatný rozdíl od většiny zelených organizací, které počítají ve svých scénářích s velmi razantním technologickým pokrokem v oblasti fotovoltaických a větrných zdrojů i skladování elektřiny. Počítají také s masivním dovozem elektřiny a pro tyto potřeby vybudovanou síti transevropských vedení vysokého napětí, která by k nám dodávala elektřinu z větrných elektráren na severu a slunečních elektráren na jihu.

Je otázka, zda a kdy se tyto projekty, včetně třeba projektu DESERTEC, podaří uskutečnit. Navíc jsou na množství produkce elektřiny a tepla pomocí biomasy kladeny takové nároky, u kterých není úplně jasné, zda jsou při souběžné produkci potravin splnitelné.

Také předpoklad snížení produkce tepla a elektřiny je tak razantní, že se neobejde bez velmi rychlého technologického rozvoje nebo velmi razantní změny chování společnosti. U všech těchto předpokladů je velmi těžké odhadnout, zda se naplní.

Pokud by se však alespoň některé z nadějí zelených organizací naplnily, umožňují návrhy komise jejich využití a dosažení případného většího snížení produkce škodlivin i oxidu uhličitého. Komise nenavrhuje přesné hodnoty pro produkci jednotlivých zdrojů, doporučuje pouze koridory pro jejich využívání v daných podmínkách.

Pokud se podmínky razantně změní, třeba při nečekané technologické revoluci, která radikálně zlepší efektivnost a ekonomiku konkrétního zdroje, je možné dané koridory navíc během aktualizaci energetické koncepce změnit. I to je důvod, proč komise doporučuje rozmanitý, otevřený a flexibilní energetický mix.

AUTOR: Vladimír Wagner
vědecký pracovník Ústavu jaderné fyziky AV ČR a člen NEK II