Když energie vyletí komínem
Tvrdé slovní direkty provázely válku o dodávky uhlí do Elektráren Opatovice. Zejména předseda Teplárenského sdružení a zároveň silnou finanční skupinou EPH nominovaný reprezentant odběratelské firmy Mirek Topolánek tradičně sypal jeden peprný příměr za druhým směrem k dodavateli - mosteckému Czech Coalu. Ve hře slov a silných prohlášení ale zanikla jedna podstatná informace, důležitá pro další osud české energetiky.
Je to odpověď na dotaz, kolik vlastně opatovická elektrárna (a nejen ona) potřebuje uhlí na efektivní výrobu tepla a elektřiny v takzvané kogenerační výrobě? Právě pro tuto výrobu nabízel Czech Coal i přes výpověď původní smlouvy další dodávky za údajně nezměněných podmínek. Opatovice toto množství neuvedly a po několika dnech to již ani nebylo z jejich strany zapotřebí, protože soud vydal předběžné opatření, kterým Czech Coalu nařídil zákazníkovi vlaky s palivem znovu posílat.
Je jasné, že v obchodních sporech se hned nevykládají všechny karty, navíc když jde o tak vysokou hru. Jenže z pohledu české energetiky a jejího dalšího směřování by to byla skutečně podstatná informace, která by dokázala konečně dát základní data k jedné velmi potřebné analýze. A v ní nejde už jen o Opatovice. Kdyby tyto údaje byly k dispozici od všech tepláren, dalo by se spočítat, kolik je skutečně potřeba uhlí na zásobování obyvatel teplem a kolik se ho promrhá v neefektivní kondenzační výrobě elektřiny s ani ne poloviční účinností.
Tyto údaje nikde nejsou veřejně k dispozici. Přitom na neefektivní výrobě kondenzační elektřiny teplárny vydělávají, mimo vlastní prodej silové elektřiny jim to umožňuje i poskytování dobře placených podpůrných služeb pro elektrizační soustavu. To, co je z pohledu šéfa teplárny logické, tedy že brání své výdělky, je už méně logické pro stát. Zbytečně totiž mrháme surovinou, které se nebude brzy dostávat, a to jen proto, aby ředitelé tepláren mohli posílat velmi slušné dividendy svým majitelům.
Ministerstvo průmyslu několikrát prohlásilo, že chce maximálně efektivně využívat suroviny a bude podporovat dodávky uhlí pro kogeneraci. To je chvályhodné, ale k tomu je třeba vědět, kolik ho na zmíněnou kogeneraci teplárny vlastně potřebují. Jen tak lze efektivní výrobu přesně nastavit a zároveň vypočítat, na jak dlouho nám zbývá teplárenské hnědé uhlí (před limity). Budeme mít racionální základ k diskusi kam které hnědé uhlí (není to jednolitá surovina, i v tuzemských podmínkách má velmi rozdílnou výhřevnost) posílat.
Nečekejme od politiků příliš. O limitech těžby jednají dlouhé roky a ani teď se jim rozhodnout nechce. Uspějí v teplárnách, kde narazí na zájmy miliardového byznysu se silnými vlastníky?
Debata o uhlí pro kogeneraci by měla mít pak ještě jednoho iniciátora. Z logiky věci by ji měly akcelerovat ekologické iniciativy. U limitů těžby mají jasně vyhraněný názor. A proč tedy nekřičí, když se uhlí těží ostošest, z komínů tepláren se valí dým a osm uhelných vagonů z deseti se při tom obrazně rovnou sype na hromadu se spáleným popelem?
AUTOR: Jiří Gavor
Autor je energetickým konzultantem.