Léčení energetiky Ukrajinou

Ukrajinská krize bude mít pravděpodobně nečekané a podstatné následky pro evropskou energetickou politiku. Unie se už několik let snaží o větší energetickou nezávislost na Rusku. Přístupy se liší - někdo sází na efektivní a čisté metody, jako je vytápění biomasou a ohřívání vody v solárních kolektorech místo ruským plynem, jiné státy se soustředily na břidlicový plyn nebo jaderné reaktory.

Dosavadní přístup měl dva zádrhele. Zaprvé Evropa postupovala jen malými krůčky, a navíc někteří politici - čeští přitom obvykle stáli hodně vpředu - soustavně sabotovali společnou evropskou politiku. Druhým problémem byl obrovský odpor ke změně zastaralé, centralizované energetiky řízené velkými firmami. Teď ale přichází změna.

Evropa se léta snažila vyjít s Vladimirem Putinem víceméně po dobrém. Byla ostražitá a snažila se snižovat svou závislost, nicméně pořád se počítalo s Ruskem jako partnerem, jakkoli nespolehlivým. Ale nyní to vypadá na změnu kurzu - končí appeasement a začíná vážný konflikt.

Tento obrat může mít tři důsledky. Především nyní vezme unie rekonstrukci energetiky vážně a začne ji uskutečňovat rychle. Vzorem patrně bude německá Energiewende a britská politika razantního snižování závislosti na fosilních palivech. Nepůjde o dílčí změny tady nebo tam, ale o cílevědomý, zásadní program. Zadruhé skončila doba, kdy unie jen vyhlašovala energetické mantinely a nechávala na jednotlivých zemích, jak je naplní. Tenhle přístup působil trable: snaha o společnou politiku na jednom energetickém trhu s tím, že si každý z 28 států rozhoduje sám, měla přibližně stejné důsledky, jako když se osmnáct států eurozóny snaží mít společnou měnu, ale zároveň osmnáct vlastních fiskálních politik. Nefunguje to. Proto čekejme snahu o skutečný společný trh se společnými cíli i pravidly.

Samozřejmě že se přitom musí brát ohled na místní podmínky, to je však něco jiného než dosavadní separátní národní politiky. Společná evropská energetika bude přirozeně dál složena z částí, ale lze očekávat, že dělicí čára nepovede například mezi německou a českou politikou, ale mezi českým a saským řešením na jedné straně či šlesvicko-holštýnským a dánským na straně druhé.

A zatřetí: evropskou energetickou reformu doposud táhly především zelenější průmyslové státy: Německo, Británie či Dánsko. I s tím je konec. Poptávka po razantní proměně evropské energetiky, nezávislosti na fosilních palivech, chytrých budovách s nízkou spotřebou a větším důrazu na malé lokální a domácí zdroje (například komunální výtopny na biomasu, solární panely na střechách rodinných domů nebo obecní větrné elektrárny) bude přicházet stále více z nových evropských zemí. Povede je k tomu jak rostoucí výhodnost šetrných energetických opatření, tak snaha vymanit se z energetické závislosti na Rusku.

Energetickou politiku nových členských zemí prozatím určovala především lobby národních, často polostátních firem, jako je ČEZ. V Polsku, ČR nebo Pobaltí teď nastane střet mezi mocnými energetickými společnostmi, které chtějí uchovat status quo, a evropskou politikou, usilující o razantní proměnu ve prospěch malých výrobců a menší spotřeby - a potažmo o nezávislost na Rusku. Pozoruhodnou inspirací na této cestě může být Velká Británie, která už léta tvoří v Evropě unikátní kombinaci obojího: zelené země s ostražitou politikou vůči Rusku.

AUTOR: Vojtěch Kotecký
Autor je programový ředitel Hnutí DUHA