Jordán, řeka všech (bez)nadějí

Tenhle těžce zkoušený kout planety teď potkala další zlá zpráva: pokud se nestane zázrak, bude už v nepříjemně dohledné budoucnosti chudší o řeku, která utvářela jeho dějiny.

Vodní toky jsou jako živé bytosti. Také mívají neopakovatelné a podmanivé kouzlo. Některé - jako řeka zmiňovaná v Siddhárthovi od Hermanna Hesseho - trpělivě učí životní moudrosti. Jiné jsou páteří víry. Další pramenem civilizace.

Co by byla Indie bez posvátné Gangy, která ve Varánasí voní navzdory tomu, že tam do ní sypou popel z pohřebních hranic? Co by byl Egypt bez životadárného Nilu? A co Svatá země bez Jordánu? Jenže právě Jordán se podle nových studií doslova ztrácí před očima - a pokud se nezačneme intenzivně snažit o opak, mohlo by jeho koryto jednoho nepříliš vzdáleného dne vyschnout úplně. Co všechno bychom ztratili?

Zlato, modré zlato

Prvně jsem Jordán viděl v roce 1997. Vypadal na potok. Ale řeka to nepochybně byla. Už jen proto, že v písni z konce šedesátých let, která mi vytanula na mysli, se přece poutník nevyzývá, aby přešel potok Jordán. Má přejít řeku. Řeku všech nadějí.

Tehdy a na tom místě, kde jsem na Jordán nevěřícně zíral, bych to býval mohl udělat bez problémů. A dnes tím snáze. Protože dnes se dá Jordán tu a tam dokonce přeskočit. Jinde by zas člověku sahal jen po kotníky. Řeka, kterou staré texty označují za vodnatou - a jíž "divoké vody" vydávaly ještě v devatenáctém století "ohlušující zvuk", vysychá. A do konce příštího roku vyschne úplně - má-li pravdu studie, s níž tento měsíc společně přišli izraelští, jordánští a palestinští ekologové.

Slabou útěchou by bylo, že pak by bylo možné kráčet pohodlně ve stopách proroka Elíši: stejně jako ten svatý muž, tak citlivý na svou lysinu (Druhá královská, 2, 23-24), i my bychom přešli Jordán suchou nohou.

Jordán možná tak rychle nevyschne. Ale je zřejmé a naprosto průkazné, že hyne, že skomírá. Důvody? Státy, které jeho 251 kilometrů dlouhý tok vroubí, si z něj a z jeho přítoků berou stále více vody. Proto má dnes pětačtyřicetkrát nižší průtok než v třicátých letech minulého století. A to, co v jeho dolním řečišti stále ještě proudí, má do čisté vody daleko: je v tom příliš mnoho soli, zbytků umělých hnojiv a splašků.

Místu, kde podle tradice Jan pokřtil Ježíše, se říká Kasr al-Jahúd, anebo též Al-Maghtas. Izraelci tvrdí, že Jan a Ježíš vstoupili do Jordánu z pravého břehu, zatímco Jordánci si jsou jisti, že to byl břeh levý - ten, který dnes patří jim. Na jednom se však Izraelci s Jordánci shodnou: nedoporučují nikomu, aby si Ježíšovu zkušenost zopakoval a podstoupil křest právě v těchto vodách. Protože kdyby se jich člověk neúmyslně napil, je průjem tím nejmenším, co by jej mohlo potkat.

Na břehu řeky, k níž mají silný citový vztah stoupenci tří světových náboženství, měly už dávno stát čističky odpadních vod. Izrael a Jordánsko takové čističky dobudovávají a do provozu je chtějí uvést příští rok. Jenže to může být paradoxně ta největší rána, která Jordán potká. Voda je na Blízkém východě poklad, a proto ani Izrael, ani Jordánsko nemíní draze získanou vyčištěnou tekutinu jen tak zbůhdarma vypustit do Jordánu. Budou ji chtít využít hlavně na meliorace.

A co to bude znamenat? Že vyschne vysoce problematický, ale pokud jde o kvantitu, dnes zdaleka nejdůležitější přítok dolního Jordánu: odpadní vody. A pak bude s Jordánem konec, varují ekologové z blízkovýchodní odnože organizace Přátelé Země.

... a vepři vběhli do jezera

Kdyby se jejich černý scénář naplnil, působil by indoevropský výklad názvu Jordán - jor, rok, don, řeka = řeka, která po celý rok nevysychá - jako krutá ironie. Jazykově semitský výklad - proud, který rychle klesá - je naopak namístě už dnes.

Co bychom ztratili, kdyby se ztratil Jordán? Na březích by uschly vlhkomilné rostliny - vrby, šáchory, fíkovníky, rákosy. Silně by prořídla místní fauna, vymizeli by kormoráni velcí, kachny divoké, vodoušové rudonozí, pelikáni bílí, mloci skvrnití, skokani a rosničky, pstruzi duhoví, sumci velcí a nutrie říční. Vydry už mezitím rezignovaly. Kdysi jich bylo na březích Jordánu plno. A jsou pryč.

Jenže ztratit Jordán, to také znamená přijít o kus základu, na němž naše civilizace stojí. O řeku, o níž se rozhodně nezpívá jen v jedné písni. O řeku spojenou se zázraky: Elíša háže do Jordánu dřevo - a vyplave ztracená sekyra. Elíša léčí sedminásobnou koupelí v Jordánu Naamánovo malomocenství. Jákob, který Jordán opakovaně překračuje, zápasí nablízku - na Jaboku, takto přítoku Jordánu - celou noc s tajemnou bytostí. Poté řekne: "Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život."

Jordán protéká Galilejským, Genezaretským či chcete-li, Kineretským jezerem. Tady kráčel Ježíš po vlnách. Do tohoto jezera, nikoli do moře, se vběhlo utopit stádo vepřů, do nichž se - s Ježíšovým svolením - přemístili zlí duchové. Nablízku jsou Kána Galilejská, kde se věru nekázala pokrytecky voda, zatímco by se pilo víno; i Kafarnaum, kde byl uzdraven setníkův sluha. Kousek od Jordánu sdělil Ježíš Šimonovi, že je Petr.

Jak si při vyslovení jména Jordán nevybavit Jericho, Hermon, Golany? Dokud teče Jordán, stále můžeme věřit, že za ním je Zaslíbená země. U této řeky byli pohřbeni někteří ze spolubojovníků proroka Muhammada. Proto si Jordánu váží i muslimové.

I mrtvé může znovu zemřít

V okolí řeky se odehrávaly i rozhodující válečné střety. Třeba bitva u Jarmúku, nejvýznamnějšího přítoku Jordánu: Byzantinci, v dvojnásobné početní převaze, ale oslepeni písečnou bouří vanoucí od nepřátelských pozic, podlehnou Arabům. A ztratí Sýrii, Palestinu i Jeruzalém. "Řekové a jejich spojenci k sobě byli připoutáni řetězy, takže nikdo z nich nemohl doufat, že se mu podaří uprchnout. S pomocí Alláha jich bylo sedmdesát tisíc zabito a zbytek uprchl," napsal arabský dějepisec.

Nebo bitvy u Hattínu (na dohled od Galilejského jezera) a u Jákobova brodu (přes Jordán): sultán Saladin v obou poráží křižáky. U Hattínu přijdou křesťané o výkvět templářů a johanitů, jakož i o Pravý kříž (údajně obsahující třísky z kříže, na nějž byl přibit Kristus). Z té pohromy se Jeruzalémské království už nikdy plně nevzpamatuje.

Nedaleko Mrtvého moře, kam řeka ústí, se do výšky čtyř set metrů nad zem vypíná obdivuhodná skalní pevnost Masáda. Vyšperkoval ji velký stavebník Herodes. Tady čelili Římanům poslední účastníci židovského povstání, za nějž byl zničen Druhý chrám. Byli to zélóti, netolerantní lidé, fanatici, ba vrazi, ale Masádu bránili velice statečně. A když už ji ubránit nemohli, zvolili si svobodnou smrt, ne tu ponižující a plnou útrap v římské aréně.

Ztratit Jordán, přišli bychom rychleji i o Mrtvé moře. Nyní klesá jeho hladina o sedmdesát centimetrů ročně, moře tak může vyschnout do čtyřiceti let. Ale nemít svůj přítok, Jordán, zmizí ten solný unikát mnohem dříve. Pokud se neprosadí nápady na dodávky vody z Rudého či Středozemního moře. To je však řešení technicky náročné, finančně nákladné a ekologicky kontroverzní.

Ale ty plány by mohly zůstat jen na papíře a Mrtvé moře by přesto mohlo být zachráněno - kdyby se podařilo zachránit Jordán, více ho zavodnit. Lze v to však ještě doufat? Není už na to pozdě?

Voda a čas

Ekologové z blízkovýchodní sekce Přátel Země tvrdí, že ne. Chtějí, aby se co nejvíc vody z izraelských a jordánských čističek pouštělo do Jordánu. Aby se sem - a nikoli, jako dosud, na pole a do měst - přečerpávala i voda z Jarmúku a z Galilejského jezera. Alespoň tolik vody, aby hladina Jordánu stoupla na třetinu bývalé výšky.

Vzhledem k vysoké ceně, kterou má pro blízkovýchodní vlády a ekonomiky čistá či vyčištěná voda (vždyť je to strategická položka), se takové návrhy budou prosazovat jen těžko. Voda pro Jordán se však dá uchránit i tak, že se nebude ve velkém množství dopravovat tam, kde jí není nezbytně zapotřebí. Vodou se musí šetřit. Důsledně, vynalézavě, mnohostranně. Například v poušti se dá na toaletách splachovat vodou ze zásobníku, kde se schraňuje voda z umyvadel a ze sprch. Jiný nápad: zakrývat velké vodní rezervoáry plastovou fólií. Mělo by to radikálně snížit ztráty vniklé vypařováním.

Taková relativně jednoduchá opatření by prý hodně pomohla. Jenže to chce nejen dobrou vůli a rozsáhlou osvětu, ale v některých případech i značné investice. A především: chce to čas.

A ten se vůčihledně krátí. Dnes ještě říkáme: Jordán, to bývala vodnatá řeka! Ale co řekneme za dva za tři roky? Kéž nám z té věty nezbude jen povzdech: Jordán, to (kdysi) bývala řeka.

AUTOR: Milan Slezák
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je zahraničněpolitickým komentátorem Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu