Mýtus o zelené energetické bezpečnosti

Tento jev samozřejmě není nový: Evropa se začala snažit o vytváření energetických rezerv už v 60. letech minulého století. Také všichni američtí prezidenti od Richarda Nixona začátkem 70. let se snažili - neúspěšně - snížit závislost své země na zahraniční ropě.

Novým trendem však je, že politické přístupy, které se ještě před pár lety propagovaly jako boj proti klimatickým změnám, se dnes prezentují jako nezbytná cesta ke zvýšení energetické bezpečnosti. Na pozadí finanční krize a v době, kdy veřejná podpora politiky boje proti klimatickým změnám klesá v mnoha rozvinutých zemích na historická minima, slyšíme od politických špiček méně řečí o hrozbě globálního oteplování a více řečí o údajných ekonomických přínosech klimatické politiky.

Tento posun lze těžko označit za překvapivý, vezmeme-li v úvahu rostoucí počet analýz, které dokládají, že současné - jednostranné - klimatické politiky nebudou mít na zvyšování globální teploty prakticky žádný dopad.

Klasický příklad nabízí Evropská unie. Její klimatický plán "20-20-20" - zdaleka nejobsáhlejší politika boje proti klimatickým změnám kdekoliv na světě - si klade za cíl snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o 20% oproti úrovni z roku 1990, zajistit 20%-ní podíl energie z obnovitelných zdrojů a snížit o 20% primární spotřebu energie.

Analýza nákladů a přínosů této politiky v roce 2010 z pera klimatického ekonoma Richarda Tola ukázala, že by ročně přišla zhruba na 210 miliard eur. Zadání do klimaticko-ekonomického modelu RICE odhaluje, že tato politika do konce století sníží růst teploty o pouhých 0.05°C.

Politici se však jejím veskrze chabým dopadem na globální oteplování nenechali odradit a prohlásili, že tato politika přinejmenším zvýší energetickou bezpečnost EU. Centrum Kodaňského konsensu tedy požádalo profesory Christopha Böhringera a Andrease Kellera z Oldenburské univerzity, aby toto tvrzení ověřili.

Pojem "energetická bezpečnost" je samozřejmě mlhavý. Böhringer s Kellerem ve své výzkumné práci "Energetická bezpečnost: Hodnocení dopadu Klimatického a energetického balíku EU" poznamenávají, že si EU nikdy nestanovila jasné měřítko energetické bezpečnosti.

I přes tuto absenci definice a měřitelnosti - anebo možná právě pro ni - politici podle Böhringera s Kellerem "využívají argument energetické bezpečnosti k tomu, aby ospravedlnili celou plejádu opatření". Mezi ně patří dokonce i zákazy klasických žárovek a venkovních topidel, daňové úlevy pro majitele bicyklů, standardy pro tlak v pneumatikách nebo testy pro úspornou jízdu motorovými vozidly - žádné z nich přitom zjevně nemá na dovoz ropy z Ruska nebo Blízkého východu významný dopad.

Podle Böhringera s Kellerem je zřejmé, že Klimatický a energetický balík EU porušuje základní principy efektivity nákladů, pokud je jeho jediným cílem snížení emisí. Balík je nápadný tím, jak míchá dohromady nástroje - a tím vyvolává riziko kontraproduktivních a navzájem se překrývajících regulací, které oproti efektivní klimatické politice podstatně zvýší náklady.

Autoři měří dopad balíku 20-20-20 prostřednictvím nezávislých ukazatelů energetické bezpečnosti. Bez zavedení balíku by do roku 2020 zajišťovala něco málo přes polovinu energetických potřeb Evropy importovaná fosilní paliva, oproti dnešním 50%. Podaří-li se EU snížit do roku 2020 emise CO2 o 20%, pak Böhringer s Kellerem zjišťují, že její závislost na importovaných fosilních palivech by se snížila o pouhé dva procentní body. To má k soběstačnosti strašlivě daleko.

Unijní plán 20-20-20 si samozřejmě klade za cíl víc než jen snižovat emise; snaží se také zvýšit využívání obnovitelné energie a snížit celkovou spotřebu energie. Autoři studie nicméně zjišťují, že plné zavedení plánu 20-20-20 by ve skutečnosti znamenalo "zvýšení dovozu energie a také zvýšená cenová rizika" - především proto, že daň uvalená na elektřinu s cílem dosáhnout účinnosti stanovené v plánu 20-20-20 nejvíce postihne jadernou energii. Právě ta politika, která měla vést k dosažení větší energetické bezpečnosti, tedy jinými slovy pravděpodobně zvýší ceny a povede k větší závislosti na dodávkách energie ze zahraničí.

Za zmínku stojí, že tyto výsledky jsou založeny na optimistickém referenčním scénáři použitém v Mezinárodní energetické vyhlídce amerického ministerstva energetiky, podle níž poroste využití obnovitelné energie rychlejším tempem než v minulosti. Bez tohoto očekávání by politika EU pravděpodobně byla ještě nákladnější.

V mnoha západních zemích se politické přístupy stále častěji halí spíše do slibů větší energetické bezpečnosti než do hrozeb klimatické katastrofy. Protože je však energetická bezpečnost tak mlhavý koncept, jsou tyto přístupy jen zřídkakdy vystaveny přísnému posouzení, zda jsou schopny splnit to, co politici tvrdí.

Jak ukazuje zmíněný nový výzkum, měli bychom se mít obzvláště na pozoru před tvrzeními politiků, kteří využívají současných událostí k ospravedlňování starých a neúčinných klimatických politik na novém a neméně problematickém základě energetické bezpečnosti.