Nelehká role plynu v české energetice

Zemní plyn poskytuje řadu výhod v mnoha oborech, i dlouhodobou perspektivu. Přesto bývá jeho role mnohdy podceňována. O postavení a problémech plynu v rámci energetické koncepce jsme si povídali s Tomášem Tichým, předsedou Českého plynárenského svazu, předsedou představenstva společnosti Jihomoravská plynárenská a jednatelem společnosti RWE Distribuční služby.

OTÁZKA: Máme konec roku, období bilancování, proto bych začal otázkou: Jak hodnotíte vývoj české a evropské energetiky z pohledu člověka s dlouholetými zkušenostmi z plynárenství?

Jako rok dalších změn. Možná docela dramatických, ale rozhodně jim není konec.

OTÁZKA: Které změny byly nejdůležitější právě pro oblast plynárenství?

Energetika je dnes globální, a to skutečně není nadnesený výraz. Události v některých oblastech tohoto průmyslového odvětví i světa jako celku bezpochyby určitým způsobem dopadají také na plynárenství a ČR. Proto bych začal zeširoka.

Všichni se patrně shodneme na tom, že nejmohutnějším impulsem velkých změn byla havárie jaderné elektrárny Fukušima v Japonsku. Dnes od ní uplynulo zrovna osm měsíců.

Energetické společnosti navíc až v letošním roce a v letech následujících ponesou důsledky finanční a hospodářské krize let 2008/2009.

Do energetiky se takové vlivy promítají teprve s určitým zpožděním a některým firmám tak přinášejí výrazné komplikace až nyní. A to ani nechci domýšlet vývoj v souvislosti s možným příchodem další krize, nebo, chcete-li, recese či stagnace. Každopádně nadcházející vývoj bude pro energetiku komplikovaný a je otázkou, jaké konkrétní dopady bude mít.

Ale zpět k Japonsku. Okamžitým dopadem zmiňovaných událostí byl z pohledu energetiky nárůst cen energií. Ten jsme vcelku ustáli. Pro náš region však bylo asi nejpodstatnější překvapivě razantní rozhodnutí německé vlády o útlumu jaderné energetiky v dalších 10 letech. A především verdikt týkající se okamžitého a trvalého odstavení nejstarších jaderných elektráren, resp. jejich nejstarších bloků.

V souvislosti s tím si pořád kladu otázku: jaký program má Německo vlastně připravený, aby se v relativně krátké době dokázala tamní energetika nové situaci přizpůsobit? Osobně si myslím, že jde o rozhodnutí poslední a nevratné. Podobné tendence tu byly už před tím. Jsou to velké změny a my jsme sousedé. Hospodářské propojení teritorií je zde velmi úzké, takže to bude mít výrazný vliv i na dění u nás.

OTÁZKA: Nehraje tedy sled událostí ve prospěch plynárenství?

Logicky se to samozřejmě nabízí. A protože jsem plynař, z tohoto pohledu mě to může i těšit. Myslím, že strategie Německa se minimálně na několik let bude muset o plyn více opřít, orientovat se tímto směrem a navýšit podíl této komodity ve svém energetickém mixu.

Tento týden byl slavnostně otevřen a do provozu uveden plynovod Nord Stream, který propojuje Rusko s Německem. Je to další významná kapacita pro dopravu tohoto zdroje energie do Německa a tím i do EU.

Takže ano, plyn určitě šanci má.

OTÁZKA: Nord Stream odstraňuje jeden z nejrizikovějších článků dodávek plynu, nicméně pořád zde zůstává závislost Evropy na Rusku. Postačí otevření plynovodu k podpoře rozvoje dalších projektů na bázi plynu?

Co to je závislost na Rusku? To je prostě realita. Rusko má největší zásoby. Rusko, řekl bych, má i jasnou strategii. Moje osobní zkušenost říká, že Gazprom je spolehlivým partnerem.

Takže to, co se odehrálo v lednu 2009 (pozn. redakce: přerušení dodávek ruského plynu), mě, otevřeně řečeno, překvapilo. Takový krok bych určitě nečekal, ale asi pro to důvody byly.

Vlastně by také tento incident měl posloužit objektivnímu posouzení míry závislosti. Nás se ta krize prakticky nedotkla. Nebo, přesněji řečeno, zvládli jsme ji bez jakéhokoliv omezení dodávek spotřebitelům. A to díky tomu, že i v době úplného přerušení dodávky plynu přes Ukrajinu se do Česka plyn dostával, i když ne v plném objemu, plynovodem přes Bělorusko a Polsko, postaveným jako jedna z alternativních cest ruského plynu do střední a západní Evropy. Plyn přicházel také z Norska a naplno dodávaly plyn do sítě podzemní zásobníky. Nord Stream je další pojistnou přepravní trasou.

Pravdou je, že tyto systémy jsou napojeny na jednoho dodavatele, ale nevím, co už by se muselo stát, aby se krize v dodávkách opakovala.

Zpět k otázce o závislosti. Berme to tak, že Pánbůh jednou naše zdroje nějak rozdělil a my s tím nic nenaděláme. Jsem technik a z technického pohledu určitě o závislost jde. To platí i jinde než jen ve vztahu Ruska a Evropy.

Obchod s plynem se, máme-li najít nějaké vhodné přirovnání, vyvinul do partnerských či dokonce manželských propojení přes trubku. Ale to se může časem změnit. Není tak vzdálená minulost, kdy třeba zkapalněný zemní plyn nebyl pro stát, jako je Česko, naprosto žádnou alternativou. Ale obchod, produkce a všechno co s tím je spojené, jako např. zkapalňovací stanice, regazifikační terminály, přeprava apod., se ohromně rozvinuly.

Situace se výrazně posunuje směrem k diverzifikaci zdrojů. Koneckonců Polsko se rozhodlo, že postaví terminál na příjem zkapalněného zemního plynu na severu. I obchod s plynem se tedy více globalizuje.

Já to tedy vidím jako správný směr a o bezpečnost bych se tím pádem tolik nebál.

OTÁZKA: Krizi jsme překonali především díky zásobníkům zemního plynu. Zdálo se, že jsme byli mimořádně připraveni.

Plynárenství má u nás ohromnou tradici, i když po desetiletí bylo založené na výrobě svítiplynu a až příchod zemního plynu umožnil masivní rozvoj tohoto odvětví.

Stále smekám před našimi předchůdci, kteří tento systém, podle mého názoru s obrovskou vizí, dokázali založit. Mluvím o tom proto, že distribuční systém je dnes opravdu spolehlivý, včetně kapacit podzemních zásobníků.

I tady ovšem platí, že je to trošku nadělené od Boha. Ne každá země si může usmyslet, že si postaví vlastní podzemní zásobník. U nás příležitosti byly. Dnes máme, pokud jde o geologické struktury, zásobníky různého typu. Na jižní Moravě se jedná o bývalá ropná nebo plynová ložiska, která se konvertovala na zásobníky plynu. Možnosti zkrátka byly a myslím, že se maximálně využily.

Kapacity jsou nadprůměrné, a vzhledem ke svým potřebám je na tom Česko relativně velmi dobře.

K tomu ještě máme unikátní zásobník u Příbrami, vybudovaný v bývalém uranovém dole. V tomto případě mluvíme o kavernovém zásobníku s poměrně malou kapacitou, ale velkým špičkovým výkonem.

Nezapomínejme také na obchod s uskladňovacími kapacitami. Dnes v podstatě neexistují hranice ani v uskladňování plynu. Je to v zásadě otázka zajištění přepravních kapacit.

OTÁZKA: Takže máme dobrou polohu pro zásobníky, máme dobrou polohu pro jaderná elektrárny, s obnovitelnými zdroji to spíše naopak. Jak osobně hodnotíte českou energetiku v kontextu té evropské či světové?

No, nevím čím to poměřit...

OTÁZKA: Kvalitou infrastruktury, schopností vytěžit z lokálních podmínek a výhledem do budoucna... I když, koncepce je zatím stále ještě ve stadiu zrodu.

Zase je třeba vzít v úvahu historii. Energetika u nás vždy hrála důležitou úlohu - je prostě předpokladem ekonomického rozvoje státu. Takže základy jsou velmi dobré.

Ačkoli se vývoj, co se týká zdrojů, během desetiletí výrazně změnil, stojí si česká energetika celkově stále velmi dobře. Je velmi robustní, a to i z pohledu rozložení jednotlivých zdrojů a kombinace vlastních možností a importu, na kterém vždycky do určité míry závislí budeme.

Nemůžeme se srovnávat třeba s Rakouskem, naším nejbližším sousedem, který nepotřebuje jadernou elektrárnu, protože má vysoký podíl elektřiny z vody. Já jejich systém obdivuji. Přečerpávací elektrárny, provrtané kopce, tunely. To je ohromné.

Nám hydroenergetika už moc možností nenabízí. Kde to šlo, tam jsme příležitostí využili, a o moc více už jich není.

OTÁZKA: A chystaná energetická koncepce? Co od ní očekáváte především s ohledem na plynárenství?

Přiznám se, že jsem aktualizovanou verzi, o které se teď diskutuje, neměl příležitost příliš podrobně studovat. Můj názor je, že především musí jít o stabilní energetickou politiku.

Tato koncepce je poněkud zvláštním dokumentem. Projednává se, má na něm být všeobecná shoda, přijme ho vláda, ale pak vyvstává otázka, nakolik je závazný a pro koho. A já si osobně myslím, že moc závazný není.

Pro ty, kteří chtějí v energetice investovat, musí být vodítkem, na které se budou moci dlouhodobě spolehnout. Investice do energetiky jsou dlouhodobé, návratnost se počítá na 15 a více let. Na straně investora stojí vždy určitá rizika a energetická politika by je měla alespoň omezit.

Je krásné, že je energetická koncepce napsána do roku 2060, ale nakolik je závazná i pro příští vlády?

OTÁZKA: Vezměme to tedy z opačného konce. Jaké koncepční kroky by z vašeho pohledu nejvíce prospěly českému plynárenství? Pomineme-li již zmíněné záruky, které by vyloučily obdoby situací známých třeba ze solárního byznysu.

V české energetice je mnoho fundovaných lidí, kteří berou plyn jako fyzicky i cenově dostupné a relativně čisté palivo. Ale plyn je pořád chápán také jako energie typická pro nějakou přechodovou fázi mezi energetikou současnou a budoucí, která se už bude jen a jen obnovovat.

Myslím, že by si plyn zasloužil pevnější usazení. Energetická koncepce je zpracována na 58 let a již dnes je známo, že zásoby plynu při současné spotřebě vydrží minimálně 250 let. Plyn je tedy zdrojem energie, s nímž se dá do budoucna počítat.

OTÁZKA: Nicméně ceny plynu jsou do značné míry odvíjeny od ceny ropy a její kurz nemá zrovna optimistický vývoj. Je reálné, aby se plyn od této závislosti odpoutal?

Plyn už jde v podstatě vlastní cestou. Přebytek nabídky, který v posledních letech významně vzrostl, vede na krátkodobých trzích k omezování závislosti na ceně ropy.

OTÁZKA: Vidíte tedy další vývoj cen spíš pozitivně?

To záleží na budoucí poptávce. S jejím růstem poroste i cena. Dnes máme přebytek, ale to se může změnit.

Na druhou stranu si myslím, že se ceny jednotlivých energií nemůžou vzájemné závislosti zbavit zcela. Jistá vazba na situaci na trhu tu v nějaké podobě vždycky bude.

OTÁZKA: Vrátil bych se ještě k postoji vůči plynu coby přechodného řešení. Stále se zpřísňující měřítka na emise by časem mohla postavit plyn na-
opak do pozice neekologického zdroje energie. Například generální ředitel pražského dopravního podniku odůvodňuje svůj odmítavý postoj k nasazení plynu do veřejné dopravy v metropoli srovnatelnými exhalacemi u moderních typů spalovacích motorů.

Co se týče dopravy, to je pro mě nová informace a netroufám si takový postoj hodnotit. Plyn samozřejmě nějaké emise produkuje, je to prostě fosilní palivo. Většina odborníků se však shoduje na tom, že se ani v dlouhodobém horizontu další rozvoj a existence tzv. obnovitelných zdrojů energie bez plynu neobejde.

Plyn nabízí nejlepší možnosti vyvažování nepředvídatelné produkce energie.

Druhým argumentem se teď vracím úplně na začátek, třeba ke zmíněnému Německu a k jaderným elektrárnám. Jejich základní výkon je třeba něčím nahradit. V tomto ohledu má určitě ve spojení s moderními technologiemi budoucnost také uhlí. O to větší příležitost má plyn. Nejenom jako záplata na energetické díry, ale i pro zajištění základního zatížení.

OTÁZKA: Pojďme k perspektivám plynu v dopravě. Zdá se, že energetická koncepce podpoří spíše elektromobily než vozidla na zemní plyn.

To je jedna z věcí, která mě v náhledu energetické koncepce zaujala. Tato část bude určitě podrobena nějaké oponentuře, ale návrh, který jsem viděl, mě skutečně překvapil.

Stlačenému zemnímu plynu pro využití v dopravě koncepce moc prostoru nedává. Dokonce se praví, že bude stagnovat. Jsme tedy již dnes na vrcholu? To si rozhodně nemyslím.

V řadě zemí a v řadě velkých měst se stlačený zemní plyn velmi dobře uplatňuje, a to hlavně ve veřejné dopravě. Opravdu nevím, proč by v Praze měl škodit víc než ve Vídni.

OTÁZKA: Nenastaly by při větším rozmachu vozidel na stlačený plyn problémy s distribucí plynu?

Určitě ne. Vůbec ne.

OTÁZKA: Byl jste generálním ředitelem společnosti Transgas v době, kdy probíhala jeho privatizace. Jak zpětně privatizaci hodnotíte, co přinesla?

Já jsem odešel z Transgasu ještě před privatizací, ale je pravda, že se na ni firma už aktivně připravovala. Byl jsem tam do chvíle, kdy se ze státního podniku Transgas stala akciová společnost, takže jsem byl u privatizačního projektu a administrativy s tím spojené. Ale k otázce.

V České republice byl rozhodnutím vlády prodán celý podíl akcií. Naopak např. na Slovensku si stát ponechal majoritu. Často jsem o tom přemýšlel a osobně tento krok vidím pozitivně.

Investor toto odvětví převzal ve velmi dobrém stavu. Plynárenství bylo absolutně čisté, žádné dluhy, technická základna a znalosti odpovídající významu oboru.

Na druhé straně za něj investor zaplatil hodně peněz. Někdy se říkalo, že dokonce přeplatil. Nicméně neinvestoval prostředky jen tak bez rizika, musel a stále se musí snažit, aby se mu tyto investice vrátily, aby něco vynesly. Je to investice jako každá jiná.

Největší přínos privatizace vidím v zavedení jednotné vnitřní organizace a finančního řízení, díky kterým je plynárenství v České republice na jedné z nejlepších úrovní. Vždyť která země se může pyšnit 90% plynofikací svého území, jako například region jižní Moravy? To vše se podařilo i s ohledem na profitabilitu celého odvětví za poměrně krátkou dobu.

OTÁZKA: Působíte jako předseda Českého plynárenského svazu. Jaké je jeho základní poslání?

Český plynárenský svaz má dlouhou historii. Říká se, že mu bylo 90 let. Již v roce 1919 vzniklo Plynárenské a vodárenské sdružení československé, na jehož tradice po roce 1990 navázal Český plynárenský svaz jako nezávislé profesní sdružení firem a odborníků působících v plynárenství a souvisejících oborech.

Svaz je především technicky orientované sdružení, platforma na nezávislé úrovni. Dnes má zhruba stovku členů z řad firem, jako je třeba RWE. Vedle plynárenských společností jsou jeho členy výrobci zařízení, vysoké školy, stavební firmy, které zajišťují výstavbu sítí a další. Já ve svazu vidím spojovací článek mezi všemi, kteří v tomto oboru působí a mají tudíž společné zájmy.

Svaz je garantem jednotného systému tvorby technických předpisů pro plynárenství a je členem Hospodářské komory, u níž jsou předpisy registrovány.

Ve svazu jsou lidé velmi erudovaní a zkušení, kteří umějí tuto práci koordinovat. Svaz je dnes také tzv. centrem technické normalizace pro plynárenství. Prakticky to znamená, že je odpovědný za promítnutí závazných evropských norem do naší legislativy.

Dále zastupuje ČR v Mezinárodní plynárenské unii (IGU) a je členem evropských organizací NGVA Europe a MARCOGAZ. Působí v oblasti přenosu informací a vzdělávání, pořádá řadu odborných konferencí, seminářů a je jejich odborným garantem.

OTÁZKA: V čem se tedy Svaz odlišuje od České plynárenské unie? Nedochází k překryvu činností? Nebylo by efektivnější mít jedno sdružení?

Ten rozdíl je hned na pohled zřejmý a k žádnému překrývání nedochází. Jak jsem zmínil, Český plynárenský svaz je garantem tvorby technických předpisů pro plynárenství na
platformě nezávislosti. Oproti tomu má ČPU úplně jiné cíle.

ČPU původně vznikla jako sdružení držitelů licence na obchod s plynem, což byl na začátku Transgas a osm distribučních firem. A postupně se přidali provozovatelé distribučních soustav a podzemních zásobníků plynu. Unie tedy reprezentuje a sjednocuje především zájmy užšího okruhu firem, který je omezený na držitele licencí. Stará se o externí podporu a svůj zájem soustřeďuje na tvorbu národní legislativy.

Zcela určitě však můžeme říci, že se Svaz a Unie vzájemně dobře doplňují. Společným úsilím se podařilo v poslední době např. umožnit vjezd aut na CNG i do krytých a podzemních garáží. Možná se zdá, že to není až tak významné, ale je za tím spousta práce. Osobně si myslím, že je to velmi důležité, protože omezení v parkování hraje důležitou roli při rozhodování, zda si takový vůz vůbec pořídíte.

OTÁZKA: Zmínil jste vysokou odbornost lidí v plynárenství v dobách privatizace. V poslední době slýcháme z řady oborů stesky týkající se nedostatku odborníků. Jak je na tom současné plynárenství?

Nevím, co bych vám na to řekl.

OTÁZKA: Nemáte problém se sháněním odborníků?

To víte, že máme. Dnes jsou absolventi netechnických oborů, a teď bych nechtěl, aby to vyznělo špatně, univerzálně využitelní. Finančně řídit Jihomoravskou plynárenskou a třeba jinou obchodní či servisní společnost se možná moc neliší. Ale v technických oborech potřebuje každý nějakou speciální kvalifikaci. Stát se dobrým plynárenským technikem vyžaduje poměrně dlouho dobu.

V minulosti někdo nastoupil do plynárny a působil tam celý život. Postupně nabral zkušenosti, které pak i zúročil. To je dnes jinak. Máme potíže s hledáním odborníků a nejvíce se to projevuje právě u těchto technických profesí.

Máme často problém najít člověka s určitým technickým vzděláním, s potřebnou kvalifikací a navíc v určitém regionu.

V rámci společností, ve kterých působím, máme dohromady 2300 zaměstnanců a staráme se o sítě téměř po celé republice. Proto potřebujeme mít odborníky rozprostřené všude. Dnes existují dvě odborná učiliště, kde se připravují mladí plynaři. Jedno je v Pardubicích, jedno v Brně. A to je v podstatě všechno.

Problém začíná na úrovni učňovského školství. My se obě zmíněná učiliště snažíme všestranně podporovat.

Poskytujeme lektory pro některé specializace učebních oborů. Dále nabízíme v posledním roce studia možnost absolvování praxe. Studenti tak mají příležitost osahat si v praxi různé technologie, se kterými v učilišti přijdou v rámci výuky do styku. A v neposlední řadě se jedná o podporu nejlepších studentů formou stipendií. Pravidelně zajišťujeme ukázky technologií a praktických řešení přímo v učilištích v rámci tzv. Dnů RWE.

Pokud jde o vysoké školství, třeba s Masarykovou univerzitou máme docela dobrou a dlouholetou spolupráci. Určitě to není optimální stav, ale cítíme potřebu pomoci a podílet se na výchově budoucí generace plynařů.

OTÁZKA: A pokud jde o úroveň vzdělání?

Tu si netroufám oznámkovat. Obor plynárenství je dost specifický a legislativní požadavky na odbornost jsou velmi vysoké. Realita a praxe je taková, že když k nám přijde třeba montér, půl roku nebo spíš rok trvá jeho zaškolení, aby mohl některé věci dělat samostatně. Ať je to absolvent nebo člověk s praxí, třeba ze strojní nebo instalatérské firmy. Většinou to funguje tak, že je navázán na některého ze zkušených pracovníků a s ním musí vše absolvovat.

Jde o to, že naši lidé musí nést obrovskou zodpovědnost. Později každý sám za sebe. Samozřejmě je tam i rutina, třeba práce na síti, inspekční činnosti...

Ovšem vyskytují se i mimořádné situace, kdy tento pracovník musí velmi rychle a přesně zjistit, co se stalo, a musí se správně rozhodnout, jak bude danou situaci řešit. A musí dodržet všechny předpisy. To se ve škole nedá naučit. Já před těmi lidmi smekám.

Máme nepřetržitou pohotovostní službu, 24 hodin denně, linka 1239. Volání za rok je v průměru 35 tisíc. Fungujeme jako technická záchranka, ale není to bohužel vidět. Nemáme majáky, takže si lidé často ani neuvědomí, kde a jak rychle zasahujeme.

OTÁZKA: Právě jsem se chtěl zeptat, jaké argumenty byste použil, kdybyste měl mladé lidi přilákat? To, co jste právě řekl, by mohlo spíše mnohé odradit. Co vás osobně na plynárenství uchvátilo? Jak jste se k němu dostal?

Úplně náhodou a měl jsem štěstí. Skončil jsem v Praze techniku. Měl jsem specializaci na kompresory.

Našel jsem inzerát, že Plynoprojekt nabírá lidi. To byl rok 1971, kdy se začaly projektovat a stavět tranzitní plynovody. Dostal jsem se do střediska pro projektování kompresorových stanic. Byla to mimořádná příležitost dělat něco úplně nového.

Co bych řekl mladým lidem? Já bych je ani moc nelákal, ale spíše nabízel. Řekl bych jim pravdu. Že to je obor, který je na velmi dobré úrovni, ve kterém se setkají s moderní technikou a získají velmi dobré vybavení pro svou práci. Co tu mají mít, to opravdu mají. Toho si vážím.

Samozřejmě, ten obor má perspektivu a lidé, když se osvědčí, mají relativně jistotu, že budou mít dobré zaměstnání. Plynárenství je krásný obor a lidé, kteří v něm stráví většinu svého profesního života, jsou na něj velmi často a právem hrdí.

Tomáš Tichý (64)

je předsedou Českého plynárenského svazu, šest let vykonává funkci předsedy představenstva společnosti Jihomoravská plynárenská a čtyři roky je také jednatelem společnosti RWE Distribuční služby.

V předcházejících letech působil také jako ředitel odboru plynárenství Energetického regulačního úřadu, obchodní náměstek a později také jako generální ředitel a předseda představenstva společnosti Transgas. V počátcích kariéry pracoval jako technik-specialista a ředitel Plynoprojektu.

Vystudoval obor energetické stroje a zařízení na fakultě strojního inženýrství ČVUT.

AUTOR: Michael Málek

ZDROJ: Energetika