Vody ve světových jezerech je čím dál tím méně

Kvůli intenzivnímu vypařování je také řada jezer v těchto zeměpisných šířkách slaná. Řeky, které je napájejí, přinášejí ionty solí, které se v jezerech hromadí - vypařuje se jen čistá, destilovaná voda. Stačí si vzpomenout na Mrtvé moře, jehož voda obsahuje kolem 34 procent solí, tedy téměř desetkrát více než je průměrná slanost moří a oceánů. Podle posledních výzkumů klesá jeho hladina každým rokem o 73 centimetrů.

V Africe je typickým příkladem Čadské jezero. Protože je i jeho voda slaná, neslouží k pití ani zavlažování. Je ovšem nesmírně důležité pro místní hospodářství, neboť rybolov přináší obživu obyvatelům žijícím u jeho břehů. Maximální hloubka nepřesahuje deset metrů, takže se vysychání projevuje rychle ustupujícími břehy. Ještě před padesáti lety zaujímalo plochu kolem 26 tisíc kilometrů čtverečních, dnes už jen 1500 km2. Kromě toho se zhoršuje i kvalita vody, protože se v něm rozpuštěné soli stále koncentrují, stejně jako nečistoty z odpadních vod.

Státy Čad, Niger, Nigérie a Kamerun, které se o pobřeží jezera dělí, přitom patří v Africe mezi nejméně rozvinuté země a dá se očekávat, že ustupující břehy jezera chudobu tamních obyvatel ještě prohloubí.

"Obávám se, že v tomto případě způsob, jak vysychání jezera zastavit, neexistuje. Roste počet obyvatel, zvětšila se stáda dobytka a odběry vody z jeho přítoků jsou stále větší. Z dlouhodobého hlediska spěje jezero ke svému zániku a zřejmě nezbude nic jiného, než se s tím smířit," podotýká Bohumír Janský.

Klimatologové přitom předpokládají, že se v souvislosti s klimatickými změnami bude měnit distribuce srážek a již dnes suché oblasti budou ještě sušší - což pro africká jezera ve vnějších tropech nevěstí nic dobrého.

"Celkově má Afrika s výjimkou rovníkového pásu a jeho nejbližšího okolí obrovské problémy s vodou už dnes a výhled do budoucna je pochmurný," říká Janský. Nejsušším kontinentem světa je sice Austrálie, ale ta si s tímto problémem na rozdíl od Afriky dokáže v budoucnu zřejmě poradit.

Optimismus nepřidává ani fakt, že populační křivka v Africe neustále stoupá, takže poptávka po vodě se zvyšuje. Stejně tak přibývá hladových krků, které je třeba nakrmit. Tudíž se zvětšují i stáda dobytka, který sám o sobě spotřebuje velké množství vody. Podle časopisu New Scientist se na produkci jednoho kilogramu hovězího masa spotřebuje přes 15 tisíc litrů vody. Kromě toho dobytek v oblasti Sahelu jižně od Sahary spásáním zeleně zvyšuje půdní erozi a zhoršuje schopnost půdy zadržet vodu.

Odvětvím, kde se nedostatek vody nejvíc projeví, je produkce potravin. "Z celosvětové spotřeby sladké vody jde 75 procent na zavlažování polí. V rozvojových zemích je to ještě víc, v Indii dokonce 93 procent," uvádí Janský.

A aby toho nebylo málo, v některých případech zavlažování paradoxně nadělá víc škody než užitku. Stačí vzpomenout Asuánskou přehradu na Nilu. Bohulibý záměr nasytit co nejvíc lidí se tu pomalu ale jistě mění v noční můru. Kde udělali inženýři z Egypta chybu? "Jestliže se v tropech zavlažuje půda, musí se také odvodňovat. Je tu totiž tak intenzivní výpar, že voda vsákne jen do určité hloubky, pak začne zase stoupat k povrchu a vynáší s sebou soli," vysvětluje Janský. Důsledkem toho jsou dnes tamní půdy velmi zasolené, protože chybí hlubší meliorační kanály, které by vodu ze závlah odváděly pryč.

Kromě toho přehrada reguluje pravidelné záplavy, na něž bylo zemědělství na dolním toku Nilu po tisíce let zvyklé. Pole se hnojila úrodnými kaly, které velká voda přinášela. Nyní kaly končí v přehradě, která se tak rychle zanáší.

Dalším negativním důsledkem zavlažování je v řadě zemí odčerpávání podzemních vod. Podle New Scientist se v Indii vodou ze studní zavlažují dvě třetiny všech polí. V některých oblastech hladina podzemní vody klesá o šest metrů ročně, takže farmáři musejí vrtat stále hlubší studny. Potíž je v tom, že vodu, která se v podzemí hromadila po tisíce let, vyčerpají během pár desetiletí. Pak zůstanou na suchu. Řada velkých měst, například Mexico City, navíc podzemní vodu používají i k zásobování obyvatel. Hladina podzemní vody tak rychle klesá, aniž by byla ve stejné míře doplňována z přírodních zdrojů.

Špatně navržené zavlažování má na svědomí také dnešní neutěšený stav Aralského jezera. Bez nadsázky lze mluvit o ekologické katastrofě. Jezero na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu, které bylo ještě v 60. letech minulého století druhým největším jezerem světa, má dnes sotva desetinu tehdejší plochy. Rozdělilo se na tři menší laguny.

Jednou z příčin je megalomanský projekt bývalého Sovětského svazu, který se rozhodl vybudovat několik tisíc kilometrů dlouhý zavlažovací kanál přes poušť Karakum. "Je to naprosto nesmyslné dílo, které odvádí vodu z řeky Amudarji, jež napájí Aralské jezero. Kanál je široký deset metrů a není zakrytý, takže se velká část vody vypaří dřív, než dorazí k místu spotřeby," popisuje Bohumír Janský. Druhá řeka, Syrdarja, dnes do jezera už vůbec nedoteče, končí v oáze vzdálené 50 kilometrů od dnešních břehů.

Notoricky známé fotografie vraků lodí rezavějících v poušti hovoří za vše - sídla, která žila rybářským průmyslem, přišla o obživu, protože jezero ustoupilo o desítky kilometrů.

Zároveň ustupující hladina odkrývá zasolenou půdu. Pro oblast je přitom typický silný vítr, který slaný prach roznáší po polích a zhoršuje kvalitu půdy. Lidé trpí dýchacími potížemi a dalšími zdravotními komplikacemi, které souvisejí s vysokou koncentrací agresivního prachu v ovzduší.

Přestože se o problémech Aralského jezera mluví dlouho, nedá se čekat, že by se situace v dohledné době radikálně zlepšila. Uzbekistán každým rokem zvětšuje plochu zavlažovaných polí. Pěstuje na nich hlavně bavlnu, na jejímž vývozu závisí hospodářství celé země, a nebude snadné tento stát přesvědčit, aby svou ekonomiku přeorientoval jinam.

Na lepší časy se snad blýská alespoň v severní části jezera. Kazachstán chce postavit hráz, která ji oddělí od jižní, téměř vyschlé laguny. Do ní dnes totiž část vody přetéká a bez užitku se tam vsakuje a vypařuje.

Obecně se s nedostatkem vody dají očekávat další ekonomické, sociální, ale i epidemiologické problémy. Už dnes rodiče v některých částech Afriky zakazují dětem, aby se myly - vzácná voda se smí používat jen na pití a vaření. Čištění odpadních vod na africkém venkově téměř neexistuje, takže tu panují ideální podmínky pro šíření infekčních chorob.

Nelze vyloučit ani politické konflikty spojené s vodou. Řeka Nil je zdrojem napětí mezi Egyptem a Súdánem. Strategickou surovinou se voda stává také na Blízkém Východě. Řeka Jordán se mezi Genezaretským jezerem a Mrtvým mořem změnila spíš v potok, protože většina vody putuje do národního izraelského vodovodu a na zemědělské závlahy.

Turecko pro změnu postavilo kaskádu přehrad na horním toku Tigrisu a Eufratu, dvou zásadních řek "úrodného půlměsíce". Netají se tím, že hodlá vodu používat jako nástroj politického vyjednávání. "Tyto koncepce považuji všude ve světě do budoucna za velmi nebezpečné a politicky nepřijatelné," varuje Bohumír Janský.

Další články pana docenta Jánského na:

http://kvety.atlas.centrum.cz/cestovani/2011/9/20/clanky/bohumir-jansky-jak-jsem-hledal-nasel-prameny-amazonky/

http://m.rozhlas.cz/zpravy/priroda/_zprava/928244

http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/743243