Základní údaje o Kjótském protokolu

- Jedná se o protokol k Rámcové konvenci OSN o změnách klimatu (UNFCCC), která byla přijata v červnu 1992 v Riu de Janeiro a vstoupila v platnost v březnu 1994. Na protokolu se dohodli zástupci 159 zemí 11. prosince 1997 v japonském Kjótu. V platnost vstoupil 16. února 2005, dosud ho ratifikovalo 192 zemí a EU.

- Naplněním Kjótského protokolu mají být v letech 2008 až 2012 sníženy celkové světové emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů (metanu, oxidu dusného, hydrogenovaných fluorovodíků, polyfluorovodíků a fluoridu sírového) v průměru o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990.

- Součástí protokolu je i dodatek, v němž si vyspělé země stanovily závazné cíle na snížení emisí. Některé země si však vymohly možnost zachovat stávající produkci emisí, nebo ji dokonce zvýšit. Rozvojových zemí se žádné závazné cíle netýkají.

- Aby Kjótský protokol vstoupil v platnost, muselo ho ratifikovat alespoň 55 zemí, včetně tolika států majících závazky z dodatku, aby jejich podíl na emisích činil nejméně 55 procent. Tato podmínka byla naplněna ratifikací protokolu Ruskem 18. listopadu 2004 a v platnost vstoupil podle ustanovení 90. den poté.

- USA Kjótský protokol podepsaly, ale odmítly jej ratifikovat s tím, že by poškodil jejich hospodářství, a protože se k závazku snižování emisí nepřipojily Čína a Indie.

- ČR je smluvní stranou Kjótského protokolu, včetně dodatku. Stálý zástupce ČR při OSN Vladimír Galuška protokol podepsal 23. listopadu 1998; Česko se tak stalo jeho 63. signatářem a ratifikaci dokončilo v listopadu 2001.

- Česká republika se zavázala, že v letech 2008 až 2012 sníží své emise skleníkových plynů o osm procent v porovnání se stavem v roce 1990.

- O smlouvě, která by nahradila Kjótský protokol po vypršení platnosti 31. prosince 2012, jednaly neúspěšně již konference v Kodani v prosinci 2009 a v mexickém Cancúnu v prosinci 2010.

- Kjótský protokol umožňuje část závazků splnit pomocí takzvaných flexibilních mechanismů. Jedním z nich je obchodování s emisemi, které umožňuje nakupovat nevyčerpanou emisní kvótu od jiných zemí. Státy také mohou získat emisní kredity tím, že snížení emisí realizují na území jiného signatářského státu, případně spoluprací na projektech snižování emisí v zemích třetího světa.

- Část signatářských států, mimo jiné Austrálie či Kanada, bude mít se splněním svých závazků zřejmě vážné problémy. Naopak státy bývalého východního bloku mají při dosahování vytčených cílů vesměs náskok. Ten v podstatné míře vychází z vysoké srovnávací základny, stanovené podle množství skleníkových plynů, které vypouštěly na konci éry komunismu. Zároveň tyto země těží z úbytku emisí, jenž byl důsledkem útlumu průmyslu v období ekonomické transformace v devadesátých letech.