Maroko - to jsou fosfáty, ale i rozvíjející se energetika

Nepřehlédnutelnou součástí marockého průmyslu je těžba a zpracování nerostných surovin. Hlavní těženou a exportovanou surovinou jsou fosfáty, které jsou využívány především pro výrobu hnojiv, krmiv a pesticidů, nověji je jejich využití možné v high-tech oborech. K dalším marockým nerostným zdrojům patří zejména měď, fluorid, olovo, baryt, železo, kobalt či sůl. Na území Maroka jsou i menší naleziště zlata a stříbra.

Role fosfátů v marockém těžařském průmyslu je nezastupitelná - Maroko patří dlouhodobě mezi tři hlavní světové producenty fosfátů (spolu s Čínou a USA) a zároveň je považováno za největšího světového exportéra této komodity. Vývoz fosfátů je pro Maroko spolu s příjmy z turistického ruchu a remitencemi Maročanů žijících v zahraničí jedním z největších zdrojů deviz. Z hlediska budoucích perspektiv je důležité, že dle odhadů se na marockém území nachází kolem (prozatím nevyužitých) 50 % světových zásob fosfátů. Kromě surového fosfátu je produkce a export orientován také na fosforečná hnojiva a kyselinu fosforečnou. Hlavními cílovými zeměmi marockého fosforu a jeho derivátů jsou v posledních letech USA, země Latinské Ameriky a Indie.

"Fosfátový průmysl", ale i těžba obecně zaznamenaly během světové hospodářské krize vážný propad - v roce 2008 se těžba podílela 6,5 % na tvorbě HDP, zatímco o rok později již jen 2,3 %. Oživení pro marocké těžařství přinesl až rok 2010 (3,87 % na tvorbě HDP), kdy byl tento růstový tend tažen zejména obnovením světové poptávky po hnojivech - tj. fosfátech a jeho derivátech (např. těžba fosfátu v roce 2010 vzrostla oproti předchozímu období o 45 % na cca 27 mil. tun).

Obecnou charakteristikou marockého těžebního sektoru je jeho velká uzavřenost vůči zahraničním společnostem. Dominantním hráčem celého sektoru je státem vlastněná společnost OCP (Office Chérifien des Phosphates), která má monopol na těžbu a zpracování fosfátů a zaměstnává kolem 19 000 pracovníků. OCP se v posledních letech snaží aktivně posilovat svou roli na mezinárodním trhu v rámci ambiciózního strategického projektu (Leadership 2009), který na roky 2008-2020 plánuje investice ve výši až 3 mld USD, včetně zapojení přímých zahraničních investic, směřující ke zdvojnásobení produkce fosfátů na 50 mil. tun ročně, k lepšímu zhodnocení surového fosfátu či k transformaci přístavu Jorf Lasfar v mezinárodní průmyslové centrum fosfátových hnojiv (blíže viz Rapport annuel 2007).

Společnost OCP se, i pro svou dominantní pozici jednoho z největších marockých zaměstnavatelů a též i v souvislosti s "arabským jarem", stala v roce 2011 terčem sociálních nepokojů (stávek, aktů vandalismu, blokád produkčních míst a dopravních sítí) především ze strany nezaměstnaných obyvatel v regionu Khouribga (hlavní místo těžby), které ji přiměly k příslibu navýšení počtu pracovních míst o cca 6000 osob a zavedení vzdělávacího programu pro dalších 15 000 osob.

Kromě OCP jsou v těžbě hlavními hráči ještě marocké společnosti ResidInvest a Managem.

Chemický průmysl patří mezi důležitá odvětví marocké ekonomiky a podílí se 40% na celkové průmyslové výrobě.Je zastoupen především komplexy Maroc-Chimie I a II, (zpracovávající suroviny z Júsúfije) o kapacitě 360 tis. t kyseliny sírové a fosforečné ročně. V přístavu Džofr Lasfar byl vybudován komplex Maroc Phosphore III a IV o výkonu 1,3 mil. t ročně, se záměrem vytvořit z něj první chemickou platformu na světě, s kompletním zázemím včetně laboratoří, infrastruktury či vlastní elektrárny.

Energetika

Maroko se nalézá ve stavu velmi silné externí energetické závislosti - kolem 95 % energetických zdrojů pochází z dovozu. Roční energetická spotřeba trvale roste - mezi roky 2009 a 2010 vzrostla o 5,6 %, přičemž je odhadováno, že do roku 2020 bude objem spotřeby až dvojnásobný. V roce 2010 dosáhla energetická spotřeba 16 150 kTOE, z čehož více než 61 % bylo kryto z ropných zdrojů.

Energetické zdroje jsou jednou z hlavních dovozových komodit - představují více než 20 % hodnoty celkového dovozu. V roce 2010 byly hlavními dovozními partnery Maroka pro import uhlí a koksu USA, Rusko a JAR, ropa je dovážena zejména ze Saudské Arábie, Iráku a Ruska, naftová paliva pocházející převážně z USA, Ruska a Indie a zkapalnělý ropný plyn se dováží hlavně ze sousedního Alžírska. Díky napojení na elektrické sítě Španělska (2 podmořské kabely o výkonu 1400 MW, již je plánováno položení třetího kabelu) a Alžírska (přenos o výkonu 1200 MW) dováží Maroko přímo i elektrickou energii.

Z vlastních neobnovitelných zdrojů disponuje Maroko rozsáhlými zásobami ropných břidlic a ropných písků (6. největší zásoby na světě v řádu 50 mld. barelů), jejichž těžba prozatím nebyla zahájena - hlavní nalezišti se nalézají na území Západní Sahary, okolo Tangeru a ve středním Atlase. Probíhá též aktivní průzkum zdrojů ropy a zemního plynu - nyní je realizováno kolem 300 zkušebních vrtů v regionu Gharb, v předhůří Rífu, kolem Essaouiry a na Západní Sahaře. Těžba samotného zemního plynu (státní společností ONHYM - Office national des hydrocarbures et des mines) již několik desítek let probíhá v oblasti kolem města Essaouira a v pánvi Gharb (zde byla v roce 2010 produkce mezi 50 a 60 000 m³/den a v plánu je i výstavba nového plynovodu).

Maroko naproti tomu disponuje značným objemem obnovitelných zdrojů, byť prozatím je není schopno aktivněji využívat. Nicméně vláda jim v současnosti věnuje velkou pozornost. Jedná se zejména o větrnou energii (její potenciál je odhadován na cca 25 000 MW, z nichž 6 000 MW již výzkum potvrdil jako využitelné) a solární energii (využitelnost až 3000 slunečních hodin ročně, 5,5 kWh/m²/den).

Spotřeba elektrické energie je v MA trvale na vzestupu - v roce 2010 bylo spotřebováno 26,5 TWh, z čehož kolem 40 % elektrické energie pocházelo z uhlí, 17 % se vyrobilo z tekutých paliv, 15 % bylo přímo importováno ze Španělska a Alžírska, 14 % pocházelo z vodních zdrojů, 11 % bylo vyrobeno ze zemního plynu a 2 % pocházela z větrných elektráren. MA prozatím nevyužívá jadernou energetiku.

Dle údajů z května 2011 byly pro výrobu elektrické energie k dispozici produkční jednotky o celkovém výkonu 6 405 MW. Největší z nich je uhelná elektrárna Jorf Lasfar (1320 MW). Druhou největší elektrárnou je s výkonem 472 MW Ain Beni Mathar s kombinovanou technologií produkce (sluneční energie + zemní plyn). Významná je též elektrárna Tahaddart (380 MW) využívající zemní plyn. Produkční jednotky využívající vodní zdroje mají výkon cca 1770 MW a instalované větrné elektrárny mají celkový výkon 280 MW (největší z nich je větrný park Tanger I s výkonem 140 MW postavený v rámci nové energetické politiky v polovině roku 2010). Kolem 50 % vyprodukované elektrické energie pochází z elektráren státní společnosti ONE (Office national d´électricité). Zbývající část je zajišťováno soukromými společnostmi s udělenou koncesí (např. největší elektrárna Jorf Lasfar patří společnosti Abu Dhabi National Energy Company TAQA). Veškerá vyprodukovaná i dovezená elektrická energie je nakupována pouze státním podnikem ONE, který ji nabízí k prodeji dalším klientům, či přímo rozvádí do své sítě.

Přes severovýchodní část marockého území prochází v délce 522 km plynovod Maghreb-Europe směřující z alžírského naleziště zemního plynu Hassi R´Mel do španělské Cordóby. Začátkem roku 2011 bylo oznámeno zahájení jednání o výstavbě nového plynovodu a dovozu zemního plynu mezi Alžírskem a Marokem.

Marocká vládní strategie v oblasti energetiky, motivovaná jak rostoucí domácí poptávku po energii, vysokou energetickou náročností marockého průmyslu, tak vysokou energetickou závislostí země, je definována ve strategickém dokumentu "Národní energetická strategie - horizont 2030". Energetická strategie si vytyčila 7 hlavních prioritních os: I) výroba elektrické energie na bázi různých spolehlivých a konkurenceschopných technologií, II) zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie, III) energetická efektivita jako národní priorita, IV) mobilizace domácích zdrojů, V) regionální integrace, VI) rovnováha mezi národní produkcí a dovozem energie, VII) vytvoření národního plánu trvale udržitelného rozvoje.

Hlavní opatření směřují k navýšení produkce elektrické energie z čistého uhlí (výstavba dalších 2 bloků v elektrárně Jorf Lasfar a nové elektrárny a uhelného přístavu v Safi) a z obnovitelných zdrojů. Alternativní zdroje by se v roce 2020 měly podílet až na 42 % produkce elektrické energie. Do roku 2030 má být výkonnost větrných elektráren navýšena až na 5 520 MW i s pomocí programu větrné energie (s rozpočtem 3,5 mld. USD), jenž má podporovat výstavbu větrných parků formou partnerství veřejných a soukromých institucí - 1. projektem větrného programu je elektrárna v Taza, na kterou je aktuálně (říjen 2011) vypsán tendr. Výkonnost slunečních elektráren má být zvýšena až na 1 140 MW - program solární energie (plánovaná výše investic 9 mld. USD) počítá s výstavbou 5 solárních elektráren. První z nich (o 500 MW) má být realizována ve městě Ouarzazate a na podzim 2011 by měla státní agentura MASEN (Moroccan Agency For Solar Energy) na její výstavbu vypsat finální tendr. Na tomto projektu se má finančně podílet také Evropská komise a v rámci Unie pro Středomoří také Francouzská rozvojová agentura (Agence française de développement). Maroko se v oblasti solární energie také výrazně angažuje v rámci světového programu Desertec (cílem je v regionu Blízkého východu a severní Afriky produkovat elektrickou energii z obnovitelných/solárních zdrojů a převážně ji vyvážet do evropských států - mělo by tak dojít k pokrytí až 15 % spotřeby elektrické energie Evropy v roce 2050). V červnu 2011 uzavřel MASEN smlouvu s konsorciem Dii (Desertec industrial initiative - členy jsou mj. ABB, Siemens, Deutsche Bank, E.ON, RWE) o spolupráci na pilotním solárním projektu prokazujícím možnosti exportu elektrické energie vyrobené na solární bázi do Evropy, jenž by měl být realizován do roku 2016.

Vládní strategie též počítá s výstavbou jaderné elektrárny o výkonu 1 000 MW v horizontu let 2020/2030 s možným zapojením francouzských a korejských firem. Dílčím cílem vládní energetické politiky je zvětšením rovnováhy mezi domácí produkcí energie a jejím dovozem - např. zvýšením produkce domácích rafinérií, zvětšením objemu zásobníků (např. výstavba nového ropného zásobníku v přístavu Tanger Med do konce roku 2011) či zlepšením dostupnosti hlavních energetických přístavů Jorf Lasfar a Mohammedia.