Odborníci: Kompenzace za emise je třeba regulovat, aby je firmy nezneužívaly

Kompenzace za emise oxidu uhličitého je pro producenty skleníkových plynů jedním z nástrojů, jak se přiblížit uhlíkové neutralitě. Nákupem takzvaných uhlíkových offsetů nebo-li kreditů například v podobě lesní plochy mohou společnosti vyvažovat své emise. Mnohdy jsou ale tato opatření nedostatečně účinná. Přesto je společnosti zneužívají k lepšímu veřejnému mínění a své ekologičtější prezentaci. Pro to, aby byla kompenzace smysluplná, je třeba legislativní regulace, shodují se odborníci, které oslovila ČTK.

Společnosti mnohdy nakupují levné offsety, které ale ve skutečnosti nemohou zajistit deklarovanou kompenzaci emisí. Neznámějším způsobem je výsadba stromů nebo zakoupení lesní plochy, aby se zabránilo jejímu vykácení. V poslední době vidí experti velký potenciál také v rašeliništích. Například technologické zachytávání uhlíků má podle nich ale svá úskalí.

"V poslední době se začíná mluvit o jiných opatřeních a mnohdy lepších než je výsadba stromů. Jedním z nich je ukládání uhlíku v půdě, které organická hmota chybí. Dalším možným způsobem je obnova složitějších ekosystémů. V některých evropských zemích se mluví o obnově rašelinišť, která akumulují velké množství uhlíku a v přírodě mají důležitou úlohu," řekl Vojtěch Kotecký z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.

Zjišťovat kvalitně efekt kompenzování v krajině je ale podle Koteckého velice náročné a není ho možné měřit stejně jako například spalování fosilních paliv. "Záleží o jaký typ projektu se jedná, jelikož jsou mezi nimi obrovské rozdíly. Například u stromů je to složité. Liší se na základě regionu i typologie užitého stromu. Používají se různé aproximace, které mohou být různě ohnuty, aby zvýhodňovaly daný projekt. Ten výpočet bude vždy nějaký odhad. Správné metodologie, které jdou podle těch nejtvrdších kritérií říkají, že se má udělat pravděpodobností analýza," řekl Václav Vislous ze společnost CO2IN.

Správnou metodologii ale neužívají všechny společnosti, které nabízí kompenzaci za emise oxidu uhličitého, a nastavují si vlastní metody, neboť zatím neexistují regulace, uvedl Vislous. "Proto existuje možnost měřit účinek offsetování nepoctivě, jelikož největším zájmem společností je maximální objem," řekl.

Kromě přírodního vyvažování produkovaných emisí existuje možnost také kompenzovat uhlíkovou stopu technologicky. V obou případech je možnost buď uhlíkové redukce, což znamená bránění dalšímu vypouštění uhlíku, a nebo zachytávání uhlíku a následně jeho skladování. "U nejrozšířenějších technologií na zachytávání uhlíku je problematická nejen cena, ale také energetická náročnost. Většina projektů používá klasickou elektřinu, jejíž výroba může mít větší uhlíkovou stopu než technologie zvládne zachytit z ovzduší," řekl Vislous.

Jako další problém vyzdvihl i to, že zachycený uhlík společnosti mnohdy neuloží tak, aby se nemohl vrátit do atmosféry, ale prodají ho jiným společnostem, které pro něj nachází využití. Státy se přitom zatím nedohodly na mezivládních standardech pro obchodování s uhlíkovými kredity, které by byly metodologicky dobré, připomněl Vislous.

"Pro firmy je nejsnazší říct, že kompenzovaly určité množství emisí za dané období a jsou uhlíkově neutrální. Není to ale záruka, že tomu tak skutečně je," uvedl Alexandr Ač z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Kupování kompenzačních opatření je navíc mnohdy levnější než emisní povolenky, které jsou dalším nástrojem obchodování s emisemi. "Jedná se spíše o takovou kosmetickou záležitost než skutečné řešení. Je to doplňkový nástroj," dodal Ač.