Britská lekce pro Česko aneb Jak ušetřit a nekrást

Další z klimatických konferencí zkrachovala, rozezlené ekologické organizace utekly z jednání předčasně. Klimaskeptici, a čeští "konzervativci" zvlášť, mají radost. Jako by se potvrzovalo, že platí heslo "bližší košile než kabát". Pokud mají státy riskovat investice do čistších technologií, které by mohly podrýt jejich konkurenceschopnost, raději couvnou. Nakonec na dovolenou se dá jezdit i jinam než na Andamany, které mohou brzy zmizet pod hladinou Indického oceánu, a na ledního medvěda se můžeme jít podívat do ZOO v Troji.

Ale když už se držíme čistě praktického pohledu na věc - není někde v "konzervativní" úvaze chyba? Nemohou "čisté" technologie být místo ekonomické brzdy zdrojem ekonomického růstu a nižších životních nákladů? Není za politickou neochotou jen uhelný a ropný lobbismus a korupce? V českých podmínkách zatížených solárním průšvihem a jím způsobenými vyššími účty za elektřinu zní tahle otázka skoro drze, ale když se podíváme za hranice, už to tak jednoznačné není.

Ve Velké Británii platí přesně pět let zákon, podle kterého se mají každý rok snižovat emise, aby byly v roce 2050 nižší o 80 procent. A ani byznys, ani občané si zatím nestěžují.

Za prvních pět let platnosti britské emise klesly o osm a půl procenta (i když to bylo i kvůli ekonomické krizi a v posledním roce opět trochu povyrostly). Nedoplatil na to nikdo. Naopak. Mezi lety 2005 a 2011 se snížila spotřeba energií u domácností v Anglii a Walesu o čtvrtinu. Zateplování, přechod z uhlí na plyn a tak dále.

Týká se profit i byznysu? Není to tak jednoznačné, ale odpověď zní "spíše ano". Britský klimatický zákon byl přijat nejen s podporou obou hlavních politických stran, labouristů a konzervativců, ale i s podporou průmyslových svazů. Logika byla prostá: potřebujeme jasné zadání a jsme schopni se mu přizpůsobit. Navíc nám vynucené inovace mohou dát globální výhodu.

Pochyby? Poté, co britský ministr financí George Osborne prohlásil, že britská vůdčí pozice v čistých technologiích nemusí být pro ostrovní ekonomiku výhodná, odpověděla mu auditorská firma PwC: "Nebezpečné jsou hlavně změny zákona, zmírňování závazků. Podkopaly by důvěru byznysu ve vládní politiku. Formulování dlouhodobých cílů v jakémkoli odvětví je dnes pro byznys nezbytné."

Zdá se, že jde o racionální přístup. Britský zákon už kopíruje řada evropských států: Finsko a Irsko, Rakousko, Maďarsko, Dánsko.

Omezování emisí, ať už na příspěvek lidstva ke globální klimatické změně věří, nebo ne, ohlašuje i Čína. Do roku 2020 chce vyrábět z obnovitelných zdrojů 700 GW energie. To je asi třicet pět Temelínů, kdybychom počítali i bloky, které ještě nestojí. A "skeptické" USA také: břidličný plyn, který produkuje méně emisí než uhlí, zřejmě způsobí, že do roku 2020 USA sníží emise o 17 procent oproti roku 2005.

Ale dost čísel, ve kterých se ztrácí podstata. Hledání cest ke snížení emisí CO2 je pravděpodobně vysoce racionální, protože zároveň může být prostředkem k lepší a levnější budoucnosti. Něco jako hledání ložisek uhlí místo kácení stromů v devatenáctém století, hledání ropy místo uhlí ve století dvacátém. Nebylo by to poprvé, kdy zdánlivě neživotaschopná idea posunula poznání dopředu a usnadnila a zlevnila životy miliard lidí.

Vizionářská Británie by proto mohla být dobrou inspirací i pro Česko: Další zelenou úsporám a už žádný solární kolaps. A zákon podobný britskému by se možná také hodil.

AUTOR: Petr Honzejk
AUTOR-WEB: www.ihned.cz