CO MUZE UDELAT LOKALNI POLITIK k lokalni udrzitelne politice?

Pavel Nováček: Udržitelný rozvoj
Ing. arch. Martin Říha

Pojmu (trvale, lépe dlouhodobě) udržitelný rozvoj se (nejen) v českém
prostředí zmocnili mnozí jako módního atributu pro obhajobu svých
záměrů, které se skutečnou dlouhodobou udržitelností nemají nic
společného, naopak. I díky jim jde o pojem do značné míry
zprofanovaný, za který se dá schovat leccos neudržitelného. Chápání
"rozvoje" jako neomezeného růstu HDP, výroby a spotřeby energie,
surovin, neobnovitelných zdrojů, růstu počtu obyvatel a ekonomicky
aktivního podílu v něm a další ukazatele růstu kvantity namísto
kvality života, k čemuž mnohé svádí už ono podstatné jméno "rozvoj"
namísto neutrálního "vývoj", kdy přeci jen snáze připouštíme a
chápeme, že jeho součástí může být i stagnace nebo degrese některých
ukazatelů a přesto může jít o růst nějaké kvality.

Bylo už nanejvýš potřebné, aby tento zčásti zprofanovaný pojem někdo
uchopil v jeho původním obsahu, podloženém hlubokou znalostí
přírodních i společenských zákonitostí, historie, politiky, vědy a
jejich vzájemných kontextů. Předpokládal jsem mylně, že se takového
úkolu může úspěšně zhostit jen široký kolektiv odborníků nejrůznějších
oborů, kteří pod jednotící rukou a osnovou osvíceného redaktora
pojednají tuto různorodou problematiku každý ze svého odborného
pohledu a takto vznikne ucelené dílo, ozřejmující celý obsah tohoto
pojmu ve všech souvislostech. Že se totéž, a oproti mnohočlennému
autorskému kolektivu v mnohem sevřenější a myšlenkově konzistentní
podobě podaří jedinému, byť velmi vzdělanému a charakternímu autorovi,
jsem nepředpokládal ani v nejfantastičtějších představách. RNDr.
Pavlovi Nováčkovi, CSc. z Univerzity Palackého se to s podporou a s
prostředky Evropského sociálního fondu v ČR, Evropské unie,
Ministerstva školství a mládeže ČR, Operačního programu EU Vzdělávání
pro konkurenceschopnost a samozřejmě i mateřské Univerzity Palackého v
Olomouci podařilo a je to úctyhodné dílo, které by si snad měl přečíst
každý občan republiky, určitě každý maturující nebo graduovaný
student. Osazenstvo Pražského hradu, České sněmovny a Valdštejnského
paláce by to mělo mít snad dokonce jako povinnou četbu.

Předmluva Prof. RNDr. Mikuláše Huby, CSc. jako osvícené a respektované
osobnosti slovenské vědecké komunity a národní elity, která spolu s
Doc. PhDr. Luborem Kysučanem, PhD., knihu i recenzovala, předznamenává
svou laskavostí a zjevnou empatií, že se jedná o mimořádně kvalitní
dílo člověka "stejné krevní skupiny". Není divu.

Již Úvod dokazuje, že Pavel Nováček nedisponuje jen obrovským
množstvím znalostí světa, ale má nesporně i literární talent zaujmout
čtenáře, obávajícího se "suchého" vědeckého textu. Začít připomenutím
prvních kroků amerického astronauta Neila Armstronga 21. 7. 1969 na
povrchu Měsíce, tedy prvním vykročením lidstva mimo naši rodnou
planetu, byť ještě ne i mimo její gravitaci, je geniální nápad k
vyvolání a udržení i skeptického čtenáře. Toho ostatně už při
shlédnutí Obsahu naplní nadšení a úžas nad šíří záběru, který si autor
uložil zpracovat.

Nesmírně propracovaná druhá část knihy Globální výzvy nepomíjí nic
myslitelného, čím lidé na této planetě žijí a co je jejich množinou
společných problémů - od kosmických souvislostí vzniku a vývoje Země,
života na ní, vzestupu člověka a jeho evoluce, přes vzestupy a pády
minulých civilizací až k současným globálním problémům násilí, růstu
populace, migrace a sídel, zdroje pitné vody, produkce potravin,
zdravotní stav obyvatel, životní prostředí, přírodní zdroje, rozdíly
mezi bohatými a chudými, muži a ženami, nové technologie výroby i
komunikace.
V další části Zkoumání budoucích možností se zabývá historií i
současností zkoumání možných budoucích scénářů vývoje života na Zemi a
seznamuje čtenáře s týmy a metodami, které se pokoušejí takové
prognózy formulovat, od vědeckých až po intuitivní vize a nevědecké
přístupy.

Čtvrtou a jádrovou částí celé knihy je Udržitelný rozvoj, obsahující
rozvedení obecných východisek k jeho definování, hodnotové orientace,
ze kterých autor vychází, přes charakteristiky ekonomických,
technologických, politických, právních a institucionálních aspektů
udržitelného vývoje a jeho prvků v energetice, dopravě, urbanismu až
ke změně vzorců spotřeby a výroby. Pojednává dále o indikátorech a
metodách prosazování udržitelného vývoje, o mezinárodních aktivitách,
organizacích a strategiích usilujících o přechod na trajektorii
udržitelného vývoje, o strategii EU a o národních strategiích
udržitelného vývoje ČR a Slovenské republiky, Místních agendách pro
21. století, o aktérech vývoje a jejich akčních plánech i o obavách,
nebudou-li úspěšné.
V páté části Globální řízení se autor zabývá globálními etickými
hodnotami, společnými lidstvu bez ohledu na rasy, národnosti,
náboženské a kulturní charakteristiky a rozdíly, formuluje představu o
globální občanské společnosti, globálním ekonomickém řízení a globální
bezpečnosti. Dále rozvádí Pavel Nováček myšlenku, že globalizované
ekonomice a dalším globálním problémům již nelze čelit jen z úrovně
národních států či jejich regionálních (kontinentálních) uskupení a
alespoň některé aspekty vývoje by měly být ovlivňovány po politické
dohodě globálními institucemi, jejichž zatím ne dost účinnými dílčími
zárodky by se mohly stát OSN, Světová banka a další instituce, pokud
by ovšem byly nadány potřebnými regulativními kompetencemi.

Na to navazuje část Rozvojová spolupráce, ve které rozvádí potřebu
dostat rozvojové země i v zájmu rozvinutých zemí, zabránění hladomorům
a hromadným exodům obyvatel z pasti chudoby, probírá minulé úspěšné
plány mezinárodní pomoci např. po II. světové válce a navrhuje jakýsi
Globální Marshallův plán pro 21. století k odstranění příkrých rozdílů
v bohatství a chudobě různých částí světa pro blízkou budoucnost.

Pavel Nováček se neváhá pustit v části Co zbývá objevit? na pole
fantazie a určitých spekulací pro vývoj myšlení průzkum vesmíru i
vlastní planety, zmiňuje se o etologii, o pokusech o komunikaci se
zvířaty, o dalším zkoumání souvislostí hmoty, energie, prostoru a času
včetně dalších dimenzí, o světle, o vědomí a funkcích mozku, o možné
užší spolupráci mozku s počítači a ovládání hmoty či techniky
prostřednictvím vědomí, nevynechává ani problematiku
neidentifikovaných létajících objektů a možnost existence života mimo
Zemi. V předposlední kapitole Žízeň po životě, vůle ke smyslu, touha
po absolutnu se povznáší nad materiální hodnoty světa k
transcendentnu, k žízni po životě nejen v biologickém, ale i duchovním
smyslu, k touze pochopit vyšší smysl bytí jako atribut lidské
výjimečnosti mezi ostatními živočichy.

Doslov napsaný Josefem Svobodou se zamýšlí mimo jiné otázkou, kdy a
jak se stalo, že člověk jako specifický druh, chovající se většinu
jeho existence "ekologicky", tedy v souladu s přírodou, se dostal do
stále se prohlubujícího a sebevražedného rozporu s ní, pokud by
pokračoval v dosavadním růstu populace a současně v chování ve výrobě
a spotřebě a z čeho se musí poučit, aby se špatným koncům vyhnul.
Upozorňuje na seberegulační schopnosti přírody, na křehké dynamické
rovnováhy toků surovin, energií i genetických informací v harmonických
ekosystémech. Od těchto poučení se obloukem vrací k úvodu knihy a k
možnostem, které lidstvu může otevřít poznávání kosmu.
V knize samozřejmě najdeme kromě bohatých odkazů na prameny, mnoha
citátů, jmenného i věcného rejstříku také seznam prostudované a
použité literatury. Jako nadstandardní bonus najdeme na konci v
příloze i Časovou řadu - vývoj vesmíru a lidstva podle Raye Kurzweila
(1999), dokládající, jak krátkou epizodou by mohla být v trvání naší
planety Země lidská existence, kdybychom si ji sami zničili.

Pavel Nováček, kterého znám léta jako velmi skromného a slušného
člověka a kterého bych i podle politických preferencí a ambicí řadil
spíše mezi ultrapravičáckými debily vysmívané "pravdoláskovce", je i
podle jedné, v úvodu zmíněné věty Mikuláše Huby člověk věřící, byť to
nevystavuje nijak na odiv. Přesto se v knize dokázal vystříhat
čehokoliv, co by jej mohlo obvinit z nereálného idealismu, z bezbřehé
"multi-kulti tolerantnosti i k netolerantnímu", z prosazování
neodporování zlu i třeba násilím, je-li to třeba, z nereálného a
sebevražedného pseudohumanismu. Z několika zmínek ve vlastním textu i
z výběru citátů je zřejmé, že zlu a netolerantnosti se podle něj má
dostávat aktivní a účinné obrany slušných lidí, že pirát je nepřítel
slušného uspořádání světa a právní řád má jednoznačně chránit řádné
občany, podnikatele, společnosti před příživníky, gaunery a neřády,
před korupcí a dalšími zly, nikoliv naopak.

Pavel Nováček se jako ekolog nevymezuje nepřátelsky proti ekonomii
(což neplatí u nás vždy i obráceně), naopak ji považuje za disciplinu,
bez jejíž pomoci nelze problémy světa řešit. Problémem je tu spíše
kvalitní formulování žádoucích atributů dlouhodobě udržitelného
rozvoje jako určité celospolečenské, veřejné poptávky, objednávky či
chcete-li "zakázky" veřejnoprávními institucemi, pro jejíž naplňování
bude dostatečná politická vůle a vyčleněn i dostatek veřejných
prostředků, protože to zatím není chápáno jako "veřejný (tedy všem
lidem společný) zájem".

Kniha je zároveň napsána tak, že neuráží v našem náboženském a
kulturním prostředí ani věřící, ani ateisty, ani kreacionisty, ani
evolucionisty. Je dokladem rozumné míry odstupu autora od zkoumaného
předmětu, nezakrývajíce, že ostře rozeznává dělící hranici mezi dobrem
a zlem, ale nevidí ji tak zřejmě mezi účelově vytvářenými zájmovými
skupinami lidí, včetně politických stran a náboženských směrů, jako to
činí nejrůznější sektáři a fanatici. Činí tak knihu široce
akceptovatelnou pro vědeckou komunitu i laickou veřejnost, což je jí
nutno spolu s krásnou a srozumitelně psanou češtinou připsat k dobru
jako další klad.

Obdivuhodné je množství shromážděných a použitých objektivních dat,
zpracovaných do textu i přehledných tabulek či grafů, obrovské
množství obrázkových ilustrací, jichž je až na výjimky Pavel Nováček
autorem, protože ta místa sám navštívil. I díky nim je kniha daleko
více, než jen čtivá - láká i k prohlédnutí všech obrázků.

Jako v každém takto obsáhlém díle, ve kterém se jasně promítá autorský
pohled, lze v knize najít drobné nepřesnosti nebo místa, kde čtenář
může zastávat jiný názor. Sám jsem měl při četbě např. problém s
názorem, že dle autora není ospravedlnitelný ozbrojený teror proti
civilnímu obyvatelstvu (autor souhlasí s tvrdým postihem a vymýcením
např. hnutí Óm šinrikjó po útoku sarinem v tokijském metru), ale boj
proti legitimní a rovněž ozbrojené armádě a policii vlastního
demokratického státu, jako boj zapatistů v mexické provincii Chiapas,
nebo útoky na infrastrukturu a hmotný majetek jsou jaksi
"přijatelnější" (viz str. 67). V organizované společnosti s
demokratickým politickým uspořádáním a fungující tržní ekonomikou,
ctící stejně soukromé, jako společné vlastnictví, takové excesy podle
mne přijatelné nejsou stejně, jako přímé útoky na lidi, neboť i ony
míří proti lidem - uživatelům těchto fondů a hodnot. Naštěstí takové
čertovy růžky radikálního levičáctví jsou v knize zcela ojedinělé.
Nemohu zastřít, že k autorovi a tomuto jeho dílu chovám obdiv a možná
nejsem schopen zcela nezaujatého pohledu, ale mně se prostě ta kniha
líbí do té míry, že ji vřele doporučuji všem lidem, toužícím po
vzdělání, knihovnám, vysokým školám a veřejným činitelům. Jinak totiž
budou mnozí dál vnímat pojem "udržitelný rozvoj" jen jako vyprázdněné
zaklínadlo bez vlastního obsahu, jak je dnes často slýcháme a vídáme v
projevech politiků, podnikatelů, ve sdělovacích prostředcích. Pavel
Nováček se touto knihou zasloužil, aby se pojmu "udržitelný rozvoj"
vrátil původní bohatý obsah.

V Hradci Králové 7. dubna 2011