Jádro není pro každého

Jaderná energetika se po havárii elektrárny v japonské Fukušimě ocitla opět na rozcestí, opět se hraje o její místo v energetickém mixu řady zemí.

Paradoxně největší dopady na celé jaderné odvětví a ekonomiku tato událost zřejmě nebude mít v Japonsku, ale v Evropské unii, která leží na opačné straně planety.

Havárie nám znovu připomněla, že neexistuje ideální zdroj energie. Každý zdroj, od slunce po ropu, od uhlí po jádro, od větru po plyn, má své výhody a nevýhody.

Každá země stojí před výzvou, jak vytvořit vyváženou energetickou politiku. Takovou, která se příliš nespoléhá na jeden nebo naopak úplně neignoruje jiný možný zdroj.

Naše vnímání důležitosti čtyř základních požadavků na energetickou politiku - bezpečnost dodávek, ohleduplnost k životnímu prostředí, hospodárnost, společenská přijatelnost - se může čas od času měnit.

Co se však pravděpodobně nezmění, je základní úkol: dosáhnout udržitelný kompromis mezi těmito požadavky. Cesty mohou být různé, každá země či region bude volit tu svoji.

Kdy se máme leknout

Všechno, co děláme, má své náklady a rizika, ale také přínosy a zisky. Společnost musí sama rozhodnout, zda míra rizika jaderných elektráren je natolik velká, aby převážila nad přínosy jaderné energetiky pro kvalitu našeho života.

Jde bezpochyby o rizikové průmyslové odvětví. Není ale zdaleka jediné a v energetickém sektoru není ani tím největším.

Katastrofy v uhelných dolech, protržené přehradní hráze nebo exploze plynu si vyžádaly nesrovnatelně více obětí než havárie jaderných elektráren.

Nicméně to není a nesmí být důvod pro bagatelizaci rizik, která jaderná energetika s sebou nesla, nese a ponese i v budoucnu. Je ovšem třeba zkoumat podstatu, ne zdání.

A leknout se, až když to za leknutí stojí.

Jaderná energetika je i kartou v politickém boji. Politická reprezentace však často zaměňuje emocionalitu diskuse se znepokojením velké části veřejnosti.

Nedávné průzkumy v USA a Velké Británii ukazují, že politici odpor občanů k jaderné energetice velmi často přeceňují.

V současné době můžeme ve světě pozorovat několik trendů. Jedním z nich je zavržení jaderné energetiky ve viditelném (nicméně dostatečně vzdáleném) časovém horizontu.

Vláda USA jadernými elektrárnami není nijak nadšena, ale pokládá za nevyhnutelné udržet co nejdéle bezpečný provoz těch existujících a uchovávat znalosti vědecké obce i schopnost průmyslu, aby bylo možno stavět další.

Vlády řady asijských zemí, zejména Číny, Indie a Koreje aktivně jadernou energetiku podporují, protože v ní stále vidí reálnou možnost, jak uspokojit potřeby své země ekologicky, ekonomicky i politicky přijatelným způsobem.

Závazek na sto let

Stavět a provozovat jaderné elektrárny, jak se sluší a patří, není levné.

Nejsou pro každého. Ale v řadě zemí mohou být a budou bezpečně zvládnutou technologií, prostě dobrým sluhou přispívajícím k uspokojování energetických potřeb.

Jestli k nim bude za pár desítek let stále patřit i Česko, je otázka s otevřeným koncem. Jak už to tak s budoucností bývá...

Jaderná energetika vyžaduje setrvalé úsilí a nemalé zdroje pro zajištění adekvátní úrovně bezpečnosti přinejmenším srovnatelné s jinými průmyslovými odvětvími. Neobejde se bez investic do průmyslové infrastruktury, výzkumu, vývoje a inovací, bez vysoce kvalifikovaných a motivovaných specialistů, kteří budou schopni na patřičné úrovni zajistit bezpečnost jaderných bloků ve všech etapách jejich životního cyklu.

A to je závazek přinejmenším na sto let.

Je třeba, aby si to uvědomovali všichni, kteří o osudu jaderné energetiky a její případné renesanci rozhodují.

AUTOR: Dana Drábová
předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost