Zákazy: snadná, ale špatná cesta

Uprostřed rostoucí vlny obav z klimatických změn schválilo mnoho zemí - mimo jiné Brazílie, Austrálie, Spojené státy a také členské země Evropské unie - v prvních letech nového tisíciletí zákony, které buď rovnou zakazovaly, nebo alespoň silně omezovaly přístup ke klasickým žárovkám. Cíl byl pochopitelný: kdyby všichni lidé na světě nahradili většinu klasických žárovek energeticky úspornými "kompaktními zářivkami" (CFL), mohli bychom ušetřit tři a půl procenta veškeré elektřiny a o jedno procento snížit emise kysličníku uhličitého (CO2).

Současná snaha republikánů v americkém Kongresu zvrátit úsilí Američanů o zákaz klasických žárovek tuto diskusi oživila. Podle mnoha lidí prosazují tuto agendu primitivní popírači klimatických změn. Předpoklad, že zákazy jsou nejchytřejším způsobem, jak bojovat proti globálnímu oteplování, si však zaslouží bližší pozornost.

Řekněme si to jasně: bojovat proti globálnímu oteplování potřebujeme. To však ještě neznamená, že bychom měli jednoduše odbourat všechny emise. Spalování fosilních paliv má i své značné výhody a my bychom tyto výhody měli poměřovat s náklady.

Daň z uhlíku by se měla rovnat jeho škodlivosti. Nejlepší odhad činí v tomto směru asi 7 dolarů na tunu CO2 nebo 0,015 eura na litr benzinu. Většina rozvinutých zemí už takto vysokou (a často mnohem vyšší) daň na elektřinu a fosilní paliva má, i když tato částka zahrnuje také náklady na znečištění ovzduší a nejistotu dodávek.

My to víme lépe

Pořizovací cena kompaktních zářivek je sice vyšší, ale jejich celková cena za celou dobu životnosti je mnohem nižší, poněvadž spotřebovávají daleko méně energie (což platí ještě výrazněji, pokud se do daní na elektřinu zahrnou náklady emisí CO2). Z jednoduchého hlediska nákladů a přínosů se tedy zdá logické, aby většina lidí přešla z klasických žárovek na novou, zelenější technologii.

Právě to je na technologických řešeních klimatických změn skvělé: je-li nějaká alternativní možnost levnější, lidé ji začnou používat. V mé domácnosti svítíme kompaktními zářivkami a mne těší vědomí, že produkuji méně emisí CO2 a současně šetřím peníze.

Proč je tedy nezbytné zakazovat staré žárovky? Důvodem je skutečnost, že peněžní náklady představují jen jeden z faktorů. Mnoho lidí obtěžuje, že kompaktním zářivkám nějakou dobu trvá, než se "zahřejí". Případně mají pocit, že jejich světlo je "nějaké divné". Anebo se obávají, že když se kompaktní zářivka rozbije, může šířit jedovatou rtuť. A u některých lidí mohou energeticky úsporné zářivky vyvolávat epileptické záchvaty a migrénu.

Jedním z faktorů je také pořizovací cena, zejména pro lidi, kteří mají hluboko do kapsy. A na místech, kde se příliš často nesvítí, může levnější klasická žárovka stát v celkovém vyjádření méně než její energeticky úsporná alternativa.

Asi byste předpokládali, že si lidé dokážou pro sebe vybrat optimální žárovku nebo zářivku sami. Stoupenci postupného omezování přístupu ke klasickým žárovkám však tvrdí, že to vědí lépe. Jak nedávno prohlásil americký ministr energetiky Steven Chu: "Bereme lidem možnost, která jim umožňuje dál plýtvat vlastními penězi."

Ponecháme-li stranou ostatní možné námitky, tkví problém v tom, že tento názor předpokládá, že všechny klasické žárovky mají nižší hodnotu než 7 dolarů na tunu CO2. To však zjevně neplatí pro lidi trpící kvůli novým zářivkám migrénami nebo epileptickými záchvaty, pro lidi mající vážné obavy ze rtuti nebo pro lidi, kteří mají jiné důvody preferovat klasické žárovky.

Řešení by se mělo zaměřovat na zdokonalení technologie - na otázku, jak zajistit, aby byly kompaktní zářivky bezpečnější a svítivější, aby rychleji nabíhaly a šetřily více energie, takže jimi větší počet lidí nahradí větší počet svítidel.

Co je luxus?

Nejsou to ale jen žárovky, co se politici pokoušejí zakázat. Členové Evropského parlamentu drtivou většinou hlasů zakázali venkovní topidla, jež jeden europoslanec označil za "luxus, který si planeta nemůže dovolit".

Kdo rozhoduje o tom, co je to luxus? A kde to skončí? Neměli bychom zakázat také klimatizaci nebo satelitní přijímače, protože je někteří lidé pokládají za luxusní? Neměli bychom zakázat osobní automobily všude tam, kde nás z místa A do místa B může přepravit veřejná doprava při nižším objemu emisí CO2?

Promítnout náklady spojené s emisemi kysličníku uhličitého (spolu s mnoha dalšími faktory) do ceny, kterou musíme zaplatit, abychom mohli jet autem nebo se ohřáli na terase, má smysl, avšak v situaci, kdy útlum nějaké technologie pokračuje pomaleji, než si někteří zákonodárci přejí, není zákaz správným řešením.

Ke skutečnému snížení uhlíkových emisí dojde teprve ve chvíli, kdy se díky zdokonaleným technologiím jednotlivcům i firmám vyplatí změnit své chování. Kompaktní zářivky a další pokroky nám mohou do jisté míry pomoci, ale stále je potřeba překonat obrovské technické překážky, než se fosilní paliva obecně budou moci stát méně atraktivními než jejich zelenější alternativy.

A právě zde se spousta politiků mýlí. Vlády příliš hovoří o zavedení relativně vysoké uhlíkové daně na emise a příliš málo se zaměřují na smysluplné posílení výzkumu a vývoje, který může přinést nezbytný průlom.

Omezování dostupnosti "nesprávných" žárovek nebo venkovních topidel není v konečném důsledku správná cesta. Globální oteplování vyřešíme pouze tak, že zajistíme, aby alternativní technologie byly lepší než naše současné možnosti. Lidé po celém světě se je pak rozhodnou používat.

AUTOR: Bjorn Lomborg
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor je ředitelem Centra Kodaňského konsenzu, je autorem knih Skeptický ekolog a Zchlaďte hlavy