V krizi se rodí nová ekonomika

Propad HDP zachvátil nejen jihoevropské země, ale už i jednoho z někdejších tahounů kontinentu, Francii. Německo uniklo červeným číslům za první čtvrtletí jen velmi těstě.

Aby toho nebylo dost, možnosti nápravy jsou velmi omezené. Rozhýbávat ekonomiku pumpováním dalších peněz do ní se už nikdo neodváží, protože to krizi jen prodloužilo. Snižování daní také není na pořadu dne. Většině zemí se nedostává peněz na financování důchodů a dalších životně důležitých položek, takže mají tendenci daňovou kvótu spíše zvyšovat. Něco by snad mohl přinést boj proti únikům peněz do daňových rájů, ale spása to také nebude. Nezbývá tedy než vydržet do doby, než si ekonomika najde novou rovnováhu a obnoví přirozený růst. Střídání období hospodářského vzestupu a poklesu provází lidstvo odpradávna a žádnému státu se dosud nepodařilo tuto zákonitost obelstít.

Čekání si však můžeme zkrátit tím, že se podíváme na společenské pohyby, které se v mnoha zemích v posledních letech odehrávají. Třebaže statistika pro ně zatím nemá v tabulkách místo, ledacos napovídají o budoucí "postkrizové" ekonomice. Mimo jiné relativizují význam HDP a dalších ukazatelů, kolem nichž zatím většina ekonomů a politiků tančí jako kolem posvátné krávy. Společným jmenovatelem oněch jevů je to, že působí jako "narušitelé" současného ekonomického systému, aniž by nutně znamenaly propad životní úrovně obyvatel. Na prvním místě je to tzv. šedá ekonomika, která je podle nedávného odhadu společnosti Visa v celé Evropě na vzestupu a loni její objem přesáhl částku dva biliony eur. Češi v ní loni údajně "otočili" přes 600 miliard korun, v meziročním srovnání o 10 procent víc. A přestože jde o částku odpovídající asi 16 procentům HDP, statistika to nezaznamená.

Renesance kutilství

Šedá ekonomika je velmi široký pojem a její podstatou je právě to, že se nikde neeviduje. Patří do ní vedle úplatků zaměstnávání načerno, nevystavování faktur, práce za protislužby nebo rodinná či sousedská výpomoc. Dvě poslední jmenované činnosti jsou jevy veskrze pozitivní a současná situace ekonomiky jejich rozmachu nahrává. U nás to ještě není tak patrné, ale v západní Evropě blahobyt odnaučil spoustu lidi drobnému kutilství. Od jednoduchých oprav přes vymalování bytu až po mytí oken nebo praní prádla - na všechno si zjednávali firmy, protože si to mohli dovolit. S poklesem příjmů už to tak snadno nejde, takže přichází na řadu vlastní tvořivost. Typické je, že původní záměr ušetřit peníze se často mění v nadšení z toho, že si mohu něco udělat sám a svou zkušenost nabídnout druhým. Ke slovu se tak dostávají banální věci, které byly dřív samozřejmé, např. soused sousedovi poradí s daňovým přiznáním a ten mu za to zalepí píchlé kolo. Obdobně funguje sdílení aut, sportovních potřeb nebo jiných věcí. Hodnoty vznikají, jen se neprojevují růstem HDP.

Typickým příkladem tohoto trendu je tzv. urban farming neboli městské zemědělství. Ač se to může zdát úsměvné, stále víc lidí propadá nadšení z toho, že si mohou vypěstovat vlastní mrkev nebo ředkvičky. Počátky měl tento úkaz před pár desetiletími v USA, ale impulsem pro jeho rozvoj se stala právě nynější ekonomická krize spolu s rostoucím ekologickým uvědoměním. Radnice řady měst vyčleňují pro nadšené městské farmáře část veřejné zeleně, ale i opuštěné průmyslové nebo skladovací plochy. V Německu se stal v tomto směru pionýrem samotný Berlín. Například na rozlehlé ploše zrušeného letiště Tempelhof nyní sedm set lidí pěstuje vlastní zeleninu na vyvýšených záhonech, další tisíce se činí na plochách po zrušených podnicích, v parcích, ve vnitroblocích nových čtvrtí, nebo dokonce na střechách i terasách nejmodernějších budov. Urban farming se projevuje jako nový společenský fenomén, kterému věnují pozornost politici i nejrůznější instituce. V červnu třeba chystá Technická univerzita v Mnichově velký seminář, kam se sjedou městští plánovači, architekti, ekologové, sociologové, hygienici a vůbec všichni, kdo mají k tématu co říct.

Zatímco si novodobí zahrádkáři pochutnávají na vlastním květáku, obchodní řetězce hlásí, že lidé kupují jen to nejnutnější, a to ještě za co nejnižší cenu. Částečně je to jistě pravda, ale stále víc zákazníků získává potraviny odjinud - buď vlastní produkcí, nebo z farmářských trhů. V celkovém objemu sice supermarkety prodávají stále ještě nejvíc, poklesy tržeb ale pociťují velmi silně. Zkrátka přicházejí i všemožné mezičlánky jako velkoobchodníci, distributoři, dopravci nebo dovozci. I zde platí, že hodnoty vznikají statistice navzdory.

Významným faktorem společenské proměny je energetika. Představme si domácnost, která žije v pasivním domě, má minimální náklady na topení a významnou část spotřeby elektřiny kryje z vlastních solárních panelů, jimiž dobíjí i elektroauto. Nákup vody z vodovodní sítě redukuje využíváním vody dešťové, případně recyklací odpadní vody z domácí nebo komunitní čističky. Taková opatření sice vyžadují počáteční investici, ale pak už domácnost jen šetří výdaje, aniž by musela snížit svůj životní standard. Ušetřené peníze mohou lidé investovat třeba do nákupu biopotravin nebo jiného zboží od lokálních producentů, čímž rozvíjejí lokální ekonomiku, vytvářejí v ní nová pracovní místa. Přitom statistika zachytí hlavně pokles zisků velkých energetických koncernů.

Tichá revoluce na kole

Jedním z nejvýznamnějších tahounů poválečné ekonomiky byl a dodnes stále je autobyznys. Na automobilky se váží tisíce dodavatelských firem, servisy, autobazary, vrakoviště, rafinerie, benzinky, výstavba a údržba silnic. Auto se v západní společnosti stalo statusovým předmětem. A do toho přijde zpráva, že v Itálii se poprvé po skoro 50 letech prodalo víc jízdních kol než automobilů. Průzkumy ukazují, že lidé stále víc používají kolo jako dopravní prostředek. Ministr dopravy mluví o tiché revoluci na kolech a mnohá města přemýšlejí, jak cyklisty podpořit budováním cyklostezek. Itálie v tom není sama. Prodej aut v Evropě byl loni nejnižší za 17 let. Nezbývá než se smířit s tím, že Evropané znovu objevují jako dopravní prostředek kola, vlastní nohy a veřejnou dopravu - HDP navzdory, ale svému zdraví, peněžence a přírodě ku prospěchu.

Jako každá krize, tak i tato přináší trápení a na mnohé dopadá značně bolestně. Dvacetiprocentní nezaměstnanost, jakou zažívají jihoevropské státy, je skutečně trýznivá. Krize je však nutný předpoklad změny, v tomto případě radikální změny našeho ekonomického i společenského fungování. Namísto globalizace, závislosti na cizích zdrojích, moci a bezohledné konkurenci nastupuje spolupráce, sociální a ekologická odpovědnost, vědomé využívání místních zdrojů. Namísto touhy po neustálém zvyšování spotřeby nastupují hodnoty, pro které v tabulkách HDP není místo. Změna je teprve na začátku, přesto je už zřetelně viditelná. Kdo ji pochopí a přijme, je z krize venku.

AUTOR: Jakub Šiška
AUTOR-WEB: www.ihned.cz