Jak se sovětská snaha o rozšíření druhů v ázerbájdžánské přírodě zvrtla

V polovině 20. století se ruský zoolog Nikolaj Vereščagin vydal na ambiciózní výpravu přes hornatou krajinu Ázerbájdžánu, sousední Arménie a Gruzie. Jeho cílem bylo posbírat všechny dostupné záznamy o zvířatech, která z této oblasti zmizela, napsal zpravodajský server BBC News.

Zoolog putoval podél ázerbájdžánského pobřeží Kaspického moře, ve kterých jeskynní malby zachycují mimozemsky působící savany, kde pralidé lovili pratury, gazely a divoké kozy bezoárové. Na svých cestách křižoval Kavkazem a nacházel nekonečné známky probíhajících změn a ztrát včetně tisíců fosilií a kostních úlomků z vyhynulých tvorů, jako byli mamuti stepní a tygři kaspičtí.

V roce 1954 Vereščagin využil své nálezy k sepsání rozsáhlého pojednání mapujícího vývoj Kavkazu v průběhu více než 11.000 let; nejprve v podmínkách přirozeného oteplování klimatu a později v důsledku "chaotické lidské činnosti", jak napsal.

Jeho kniha Savci Kavkazu byla sovětským vedením přijata jako brilantní a "poněkud neobvyklá kniha", která není ani tak směrodatným popisem historického vývoje, ale spíše útržkovitou koláží propojující dávné paleontologické nálezy s ne tak dávnými příběhy o velkých loveckých výpravách vedených sesazenými knížaty a cary.

Pro dnešního čtenáře je kniha výjimečná ze zcela jiného důvodu. Její autor nejen zaznamenával ekologickou historii regionu, ale také ji experimentálně měnil. Vereščagin se snažil přetvořit ekosystémy, které dokumentoval, a masivně nahrazoval vyhynulé tvory v krajině importovanými zvířaty. Jeho úsilí zanechalo v regionu stopu, která je citelná dodnes a jejím odkazem jsou početné a houževnaté populace invazních druhů v Ázerbájdžánu a sousedních zemích.

Desetiletí po 30. letech 20. století byla v přírodě Sovětského svazu dobou odvážných experimentů. Vereščagin byl členem týmu, který stál v čele snah o přetvoření krajiny tak, aby poskytovala zvířata k odchytu na kožešiny a lovu. Sám Vereščagin byl vášnivým lovcem a jednou na konferenci překvapil publikum vlastnoručně vyrobeným "paleolitickým" oštěpem s autentickým hrotem.

V té době byly četné pokusy s takzvanou "aklimatizací" zvířat z jedné země do druhé. Do Ázerbájdžánu bylo dovezeno devět druhů savců, včetně činčil amerických z And, psíků mývalovitých z Číny a jelenů sika z Japonska, stejně jako skunků pruhovaných, nechvalně známých páchnoucích živočichů ze Severní Ameriky.

Většina těchto druhů měla problém uchytit se v rozmanité a drsné ázerbájdžánské krajině, ale jednomu druhu se tu dařilo obzvlášť dobře. Ve 30. letech 20. století Vereščagin osobně dohlížel na vysazení první skupiny 213 obřích jihoamerických hlodavců - nutrií říčních, známých také jako vodní krysa, řekomyš americká, řekomyš bonárská, bobr bahenní, bobr jihoamerický, anebo koypu, jejichž odolné kůže se daly použít k výrobě kožešinových čepic a lemů kabátů.

Aniž by si to Vereščagin a jeho tým uvědomovali, hrdě přivezli na Kavkaz zvíře, které je v 21. století považováno za jeden ze stovky nejhorších invazních druhů na světě.

Dnes, 70 let po vydání Vereščaginovy knihy, se nutrie vyskytují prakticky v každém mokřadu v Ázerbájdžánu, říká ekolog Zulfu Faradžli. Během exkurzí do státní rezervace Gizilagaj, která sousedí s Kaspickým mořem, se návštěvníci vždycky zajímají o tohoto statného hlodavce s dlouhým, lysým ocasem.

"Vždycky se ptají: 'Co je to za zvíře?'," řekl Faradžli. Většina z nich je pak překvapená, když se dozví, že tito plaší tvorové pocházejí z bažin Jižní Ameriky, a slyší o tom, jak ve svém novém prostředí zasévají zkázu.

Během posledních pěti let Faradžli provádí základní výzkum, aby na tento problém v první řadě upozornil a zároveň odpověděl na základní otázky, jako kolik nutrií vlastně v Ázerbájdžánu žije a jaké škody během zhruba 90 let od svého vysazení do přírody napáchaly.

Dospělé nutrie mají obvykle tělo dlouhé asi 60 centimetrů a 30 centimetrů dlouhý ocas. Plně dorostlé váží zhruba sedm až devět kilo. Ačkoli se vzhledově podobají kapybaře - největšímu hlodavci na světě a oblíbené hvězdě internetových videí - mají nutrie obvykle méně obdivovatelů. Jejich asi nejnápadnějším znakem jsou zuby: pár dlouhých oranžových řezáků, které nikdy nepřestávají růst.

Po celém světě si nutrie hloubí nory v říčních březích, čímž je destabilizují, urychlují erozi a zvyšují zranitelnost krajiny vůči povodním. Nutrie jsou také velmi žravé - podle některých údajů denně sežerou potravu odpovídající asi čtvrtině své tělesné hmotnosti, a to v zimě i v létě.

Jejich apetit po celém světě ničí rákosiny i úrodu zemědělců, což má dopad na různé druhy rostlin, hmyzu, ryb a ptáků. Kromě toho jsou přenašeči nemocí, kterými se může nakazit i člověk včetně toxoplazmózy. Tato infekce je obvykle bez příznaků, ale může ublížit těhotným ženám a lidem s oslabeným imunitním systémem.

Nutrie své původní domovině v argentinských pampách a v jižní polovině Jižní Ameriky žijí v párech nebo velkých koloniích v mokřadech, jezerech a na březích řek. Tito hlodavci, kteří vycházejí ze svých nor navečer, se hltavě živí kořínky a bažinnými travinami, přičemž studie ukazují, že dávají přednost vodním rostlinám, protože jsou u vody v bezpečí před predátory.

Nutrie jsou díky plovacím blanám na zadních končetinách zdatní plavci a jsou schopny se až na pět minut potopit, aby se nakrmily a unikly před predátory. Mezi ně v jejich domovině patří kajmani, jaguáři, pumy či oceloti.

Cesta nutrií coby invazivního škůdce začala už v 18. století se španělskými kolonisty. Ti začali do Evropy dovážet nejprve kůže z nutrií na výrobu čepic a kožešinových límců, a na přelomu 19. a 20. století už se do Evropy a Severní Ameriky dovážely i živé nutrie k chovu na kožešinových farmách.

V současnosti žijí nutrie na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a Oceánie. Jejich populace se rychle šíří; samička v jednom vrhu obvykle přivede na svět čtyři až pět mláďat a už po několika dnech může znovu zabřeznout, což jí umožňuje dva až tři vrhy ročně.

Nutrie se na mnoha místech mohou volně množit bez přirozených predátorů, kterým čelí v Jižní Americe, i když existují známky toho, že už se leckde zapojily do místních potravních řetězců. V Itálii je žere liška obecná a vlk obecný šedý, na celém Balkáně šakal obecný a v Chorvatsku orel mořský.

A někdy je následují i lidé - v 60. letech 20. století se údajně maso z nutrií prodávalo v britských restauracích maskované pod označením "argentinský zajíc" a jedna moskevská hamburgerová restaurace ho v minulém desetiletí prodávala jako zdravé maso, které je libovější než hovězí.