Životní prostředí a znehodnocování půdy

Že půda patří k největšímu bohatství lidí na celém světě, je všeobecně známé. I v pohádkách se o tom často hovoří. Ale před několika tisíci let začal člověk kácet les ve snaze obdělávat půdu pro získání potravy. Tyto snahy měly z počátku pouze omezený rozsah, a tedy i malý a lokální vliv na půdu, která se již předtím vytvářela několik tisíc let, vlastně od skončení zatím poslední doby ledové. Ovšem, jak přibývalo lidstva, začala potřeba obdělávané půdy růst a zároveň rostla potřeba zvyšování výnosů zemědělských plodin z dané půdy.

A pro rozvoj značné produkce tak člověk zasáhl do přirozených lesů a travinných ekosystémů a zvýšil intenzitu pěstování plodin. Oba tyto zásahy se samozřejmě projevily i v kvalitě půd. Přírodní vlivy, které přirozeně mění půdu a často ji i ničí, byly urychleny vlivy lidského původu.

Jaký je vlastně rozdíl mezi těmi přírodními a těmi lidskými vlivy? K prvotně přírodním faktorům znehodnocování půdy patří například nadměrný výskyt některých prvků, např. olova, chromu, niklu či hořčíku, jež vyvolávají poruchy růstu organismů, minerální podzemní vody a také sezonně mineralizované povrchové vody, což jsou takové vody, které obsahují jeden gram minerálních látek na jeden litr vody a působí na půdy v suchých oblastech. Na kvalitu půd působí i sopečná činnost, která se jen zdánlivě nedotýká našich zemí, ale i v místech dávné vulkanické činnosti (Doupovské hory či České středohoří) se negativně projevuje na degradaci půd. Na ničení půd se ovšem podepisuje i ničení povrchu Země během sesuvů, vodní a větrnou erozí, erozí způsobovanou organismy i mimo člověka.

Prvotně přírodní faktory znehodnocování půdy mohou mít krátkodobý nebo dlouhodobý účinek. V dávné minulosti byly nejvýznamnějšími činiteli znehodnocování půdy, v současnosti se však hlavními faktory znehodnocování půdy stává lidská činnost v krajině.

A člověk se činí. Jeho hlavními prohřešky jsou především odstranění původní vegetace, což je odlesňování a deflorizace (čili zbavení zemského povrchu přirozeného rostlinného pokryvu), změna vegetace, tj. zornění, kultivace, výsadba dřevin (nejhorší výsadbou jsou výsadby dřevin nepůvodních, rozrušování půdy těžbou surovin, stavební činnost, hlavně pak stavby silnic a železnic. Člověk se činí i při nevhodných způsobech orby, při nevhodných melioracích, při výstavbách vodních děl, tak oblíbených u nás (rybníky, přehrady, regulace toků, deregulace toků atd.). K výlučně lidským zásahům do půdy patří i nadměrné změny teploty půdy pomocí teplovodů a jiných produktovodů, výstavba dočasných fóliovníků a skleníků, černé fólie na ničení plevelů, akumulace toxických a škodlivých látek (odkaliště, septiky, smetiště, skládky včetně černých), velkochovy a chovy zvířat (výběhy, pastviny, sešlapávání svahů). Dalšími jsou třeba záplavy, exhaláty, výfukové plyny, mineralizované vody, či nadměrná aktivita obyvatel (turistika, sportovní areály, vojenské prostory, skladovací prostory a další nešvary).

Nejhorší ovšem je, že na znehodnocování půdy se nepodílí pouze člověk zemědělský. Ta je znehodnocována i lesnictvím, vodním hospodářstvím, průmyslem, dopravou, těžbou, vojenskou činností.

Antropogenní vlivy člověka na půdu mohou být přímé neboli technogenní, nebo nepřímé neboli netechnogenní.

Technogenní vliv člověka na půdu se projevuje přímou antropizací půdy, jejím znehodnocením nevhodným mechanickým obděláváním, nadměrným hnojením, monokulturním pěstováním plodin, neadekvátním zavlažováním, hloubkovým rigolováním, nevhodným odvodněním, přejezdem těžkých mechanismů, melioračním vápněním, odstraněním půdy nebo jejím překrytím štěrkem, betonem, asfaltem či jinými látkami.

Netechnogenní vliv člověka na půdu znamená deštěm, ovzduším, ledem, sněhem, podzemní vodou a vlivy prostředí zprostředkovaný účinek škodlivin vzniklých činností člověka. K těm nejznámějším patří emise, exhaláty a polutany, které jako imise intoxikují půdu. Např. kyselý déšť je antropogenní netechnogenní činitel, který následně okyseluje půdu.

Stejně jako se pozná nemoc u člověka, pozná se i nemoc, nebo, chcete-li, znehodnocení půdy. A jako u člověka, jsou tu tři skupiny nemocných půd. Jsou půdy znehodnocené fyzikálními vlivy, ke kterým patří třeba zhutnění, erozní destrukce, vysušení či zamokření, překrývání odpady či narušení sesuvy. Dále je tu znehodnocení chemické, které bychom mohli přirovnat k otravám, a sem patří hlavně okyselení půd či jejich zasolení, či dokonce intoxikování nebezpečnými prvky či sloučeninami. A je tu ještě destrukce biologická, zřejmě v tomto směru nejhorší. Tady dochází ke sterilizaci půd, jejich ochuzení o nepostradatelnou složku - humus, ale také o zvýšený podíl dusičnanů, což nakonec postihuje i člověka.

Ale pozor! Některé vlastnosti půdy mohou odpovídat jak jejím přirozeným vlastnostem, tak i půdnímu poškození. A tady musíme být i při nápravě věcí velmi opatrní. Třeba okyselování (acidifikace) je snížení hodnot pH půdy. Naproti tomu kyselost půdy jako půdní vlastnost není znakem znehodnocené půdy, pokud se jedná o původní, přirozenou kyselou půdu. Jestliže však původně slabě kyselá půda se změní na silně kyselou, konstatuje se znehodnocení půdy okyselením. Takové okyselení je stresem pro původní půdní biotop. Obdobné je tomu se zamokřením, zasolováním, infekcí a jiným znehodnocováním půdy.

Při sledování znaků znehodnocené půdy je třeba mít vždy na zřeteli původní, environmentální vlastnosti půdy, které vyjadřují hodnocení půdy z hlediska ochrany prostředí; charakterizují půdu jako jedinečný systém, který je schopen různě reagovat na změny přírodních, včetně antropických, faktorů; nejvýznamnějšími těmito vlastnostmi jsou stabilita, která vyjadřuje schopnost systému setrvat v původním stavu a vztahuje se na vratné změny a zahrnuje v sobě odolnost i pružnost; k vratnému poškození půdy patří její kontaminace některými organickými látkami pocházejícími z imisí a zemědělství a dále zhutnění půdy, i když jsou známé i nevratné změny způsobené narušením půdní struktury. Dále je to rezistence (odolnost, pevnost) - schopnost půdy odolávat změnám, kterým je vystavena působením různých sil a její velikost závisí na rozsahu změn; je schopností nevychýlit se při narušení z existujícího stavu a pružnost půdy, jež je rychlostí, s níž se půda vrací po narušení do dřívějšího stavu a závisí na rychlosti změn; rezistenci a pružnost ovlivňují jak statické (textura půdy, typy jílových minerálů), tak i dynamické (společenstva organismů, vegetační kryt, koloběhy živin, struktura půdy) charakteristiky půdy. Patří sem i labilita, která představuje neschopnost půdy vrátit se do původního stavu v důsledku ireversibilních (nevratných) změn; za nevratné důsledky degradace půdy mohou být považovány ztráta půdy erozí, kontaminace půdy těžkými kovy z imisí i zemědělství, kontaminace půdy radioaktivními izotopy s dlouhým poločasem rozpadu a pokročilé okyselení půdy, nebo náchylnost, která je neschopností půdy čelit narušení a závisí na rozsahu nevratných změn a také citlivost, která vyjadřuje rychlost nevratných změn půdních vlastností a funkcí, ke kterým dochází působením přírodních a antropických činitelů.

Všechny tyto vlastnosti mají pak společně vliv na zranitelnost půdy. Ta odráží charakteristiky resistence a pružnosti. Půdy, které jsou nejméně stabilní vůči změnám a které se nevrátí do původního stavu, když stres odezní, jsou nejvíce zranitelné. Zranitelnost lze posuzovat podle míry vychýlení půdního subsystému pod antropickou zátěží a podle množství energie (nákladů) potřebného k obnovení nejdůležitějších vlastností a funkcí půdy, které byly zhoršeny degradační činností člověka.

Rozlišování zranitelnosti půd v intenzivně využívané krajině je nezbytné z důvodů exaktnější identifikace působení člověka na přírodu. Zranitelnost půdy hodnotíme jednotlivými stupni zranitelnosti, které vyjadřují jak míru degradace půdy, tak přibližný rozsah nákladů potřebných ke zmírnění (v lepším případě k odstranění) škody.

Znehodnocování půdy může mít globální (celosvětový) nebo regionální (místní) charakter.

Globální (celoplošné, celosvětové) znehodnocování půd se vyskytuje na většině kontinentů a je způsobeno hlavně odlesňováním půdy s následující zrychlenou erozí, nadměrnou mineralizací humusu a organické hmoty (děje se prakticky na všech kontinentech), acidifikací půdy kyselými dešti (zejména v průmyslových oblastech Evropy, Severní Ameriky a v jihovýchodní Asii). Také znečištění polutanty, kde se projevují především imisní vlivy průmyslu, dopravy, válečných operací, oteplování, vysušování a desertifikace (přeměna v pouště) se děje opět celosvětově. Sekundární zasolování zavlažováním působí velké problémy hlavně ve střední Asii, v USA a v severní Africe. A také zamořování půdy radionuklidy jako důsledek havárií jaderných elektráren a výbuchů atomových pum (nechť si to přičtou jaderné mocnosti, a hlavně USA, na své triko).

K některým problémům celoplošného znehodnocování půdy jsou uzavřeny mezinárodní smlouvy. Přesto však celoplošné znehodnocování půdy roste a v některých případech hrozí celosvětovou katastrofou. Jsou to zejména kyselé deště, vysušování, likvidace velkých ploch lesů a intenzivní zemědělství s aplikací průmyslových hnojiv a pesticidů a monokulturním pěstováním plodin a hloubkovým obděláváním půdy, které ničení půdy provádějí.

Regionální znehodnocování půdy má lokální charakter i význam a může se jednat např. o intoxikaci půd pesticidy, znečištění půdy ropou a jejími produkty, únavu půdy monokulturním pěstováním, sesuvy půdy, překrytí a tím i destrukce půdy (lávou, asfaltem apod.), znečištění půdy odpadními látkami, stavebnictvím, skládkami a zaplavení půd. Problémem je intenzifikace zemědělství. Nutno je mít na paměti, že i regionální problémy s půdou mohou přerůst v problémy globální.

Nutno říci, že u nás v současné době zákon o ochraně zemědělského půdního fondu (334/1992 Sb.) působí vůči těmto všem nebezpečím poněkud bezzubě a soustřeďuje se především na problematiku odnímání půdy ze zemědělského půdního fondu tak, aby toto bylo co nejjednodušší. Je to škoda, neboť předcházející zákony, které ochranu půdního fondu řešily, byly považovány ve světě za špičkové. Ale časy se změnily. Jen abychom jednou nelitovali. Spíše naši potomci.

22. září 2008, Václav ZIEGLER