Dalo se katastrofě ve Fukušimě zabránit?

MIT Technology Review 5/2011: "25. března 2011 musela být práce v blocích 1 a 2 přerušena, protože v jejich spodních patrech byla zjištěna přítomnost radioaktivní vody. I když se začala odčerpávat, nashromáždilo se v bloku 2 množství radioaktivní břečky s hodnotou záření cca 1000 milisievertů. Japonská komise pro nukleární bezpečnost se domnívá, že tato voda měla přímý kontakt s roztaveným jaderným palivem a že se nezjištěným způsobem dostala do strojovny. 2. dubna se silně kontaminovaná voda trhlinou v bloku 2 dostala do moře. Technici ji uzavřeli až 6. dubna."

Osudného dne 11. dubna tsunami zasáhla jadernou elektrárnu Fukušima na východním pobřeží ostrova Honšú. Vlna byla vyšší než ochranná hráz, která měla elektrárnu před ní chránit. Hlavní příčinou havárie ale byl výpadek proudu po přívalu mořské vody, který trval přes 24 hodin. Proto nefungovalo chlazení čtyř jaderných reaktorů, došlo k přehřívání, tavení palivových tyčí, výbuchům a zamoření okolí radioaktivitou včetně úniku radioaktivní vody do moře.

Není možné vyhnout se srovnání s Černobylskou katastrofou. V obou případech jsou havárie hodnoceny nejvyšším stupněm mezinárodní stupnice jaderného nebezpečí. V obou případech museli být lidé evakuováni ze třicetikilometrové zóny kolem elektráren. U Černobylu je tato oblast stále uzavřena a experti počítají, že to potrvá 300 let, než se rozpadne radionuklid cesium 137. V případě Fukušimy sice stále chybí informace, ale i tak se dá počítat s podobně dlouhou karanténou.

V obou případech je nutné položit si otázku, proč k haváriím došlo a kdo je viníkem. V případě Černobylu lze vinu jednoznačně připsat lidskému faktoru - nejen vedení elektrárny, které hrubě porušilo technologické a bezpečnostní předpisy. U Fukušimy je to složitější. K havárii došlo v důsledku tsunami, přírodního živlu, jehož vznik člověk neovlivní. Může mu ale v mezích svých možností čelit, zvláště tam, kde se často vyskytuje - a to je právě východní Japonsko. Vysvětlení energetické společnosti Tepco (Tokyo Denryoku), majitele a provozovatele JE Fukušima, že objekt byl chráněn od moře šestimetrovou protipovodňovou zdí, a že s vlnou dvakrát tak vysokou nikdo nepočítal, lze považovat za jen zčásti uspokojivé.

Vezměme si tu k zamyšlení automobilový průmysl. Když se zkoušejí prototypy automobilů a následně i sériové kusy, každý z nich se zkouší v náročných podmínkách, mnohem tvrdších než podmínky reálného provozu. Uvádí-li se například nosnost vozu 300 kilogramů, znamená to, že byl testován s nákladem i 500 kg, tedy v podmínkách, jež se považují za extrémní.

Mohli bychom tedy čekat, že v případě nových, relativně ještě neznámých a přitom nebezpečných (co do záření) energetických zdrojů, jakými jaderné reaktory jsou, se bude postupovat se stejným přístupem k výkonnostnímu a bezpečnostnímu zabezpečení a že zkušenosti povedou k tomu, aby se zabezpečení před únikem radioaktivity zdokonalovala.

Po nehodě v JE Three Miles Island v USA v březnu 1979 se začaly reaktory opatřovat ochrannými obálkami (containment) z tlusté vrstvy betonu. Způsobem, který snižuje riziko materiálních ztrát i lidských životů, si nepočínala společnost Tepco. Když vypadlo chlazení reaktorů, navrhli inženýři v elektrárně, aby do poškozeného reaktoru byla za účelem chlazení napumpována mořská voda pro zamezení přehřívání reaktoru. Management elektrárny to ale odmítl a dal souhlas až o den později. Tím došlo ke zbrzdění záchranných akcí v situaci, kdy šlo o minuty. Zdržení firma Tepco omlouvá tím, že nechtěla, aby došlo k poškození jejího majetku...

Nejde ale jen o počínání firmy při a hned po katastrofě. Dnes, kdy se hledají viníci a nad Tepcem přestala držet ochrannou ruku i vládní komise, vyšla najevo fakta, která svědčí o tom, že počínání Tepca ve Fukušimě nebylo už dlouho v pořádku. Elektrárnu firma postavila v roce 1971 a od prvopočátku zamlčovala nehody, k nimž zde docházelo, prováděla jen nejnutnější bezpečnostní řízení a protokoly formulovala zkresleně, jako by vše bylo v pořádku.

V roce 2002 došlo ve Fukušimě k nehodě tak velké, že ji už zamaskovat nešlo. Vypukl skandál a tehdejší ředitel Tepca musel odstoupit. Provoz elektrárny byl obnoven roku 2004. O pár měsíců později došlo vinou nedbalé údržby k úniku radioaktivní páry z jednoho reaktoru. Následovaly menší havárie, které vedení vůbec nehlásilo příslušným orgánům.

Nejvíce kritiky směřuje na Matasaku Shimizu, který šéfuje Tepcu od roku 2008 a získal si pověst "odborníka na snižování nákladů". Požadoval, aby se inspekce jaderných reaktorů omezily a tak se uspořilo.

Tepco šetřilo ve Fukušimě na všem, včetně mezd a platů pracovníků elektrárny. Jak zjistil štáb německé televize ARD, natáčející ve Fukušimě, byli pro práci se zařízeními vyžadujícími speciální školení a obsluhu přijímáni i sezónní nezaučení pracovníci!

Kdyby si Tepco počínalo při provozování Fukušimy " s péčí řádného hospodáře", muselo by se sice vypořádat s následky tsunami, ale ke zhroucení elektrárny a k úniku radioaktivity nemuselo dojít.

Důvěryhodnost Tepca v Japonsku je na minimu. Pan Shimizu po březnové katastrofě za sebe na tiskové konference posílá podřízené manažery a havárii komentoval: "Omlouváme se, že jsme veřejnosti způsobili starosti a nepříjemnosti, ale hlavně to zavinila příroda..." Dovolme si tento výrok poopravit. Katastrofu ve Fukušimě spustily přírodní síly, s nimiž si zatím neumíme poradit, ale její trvání a úděsný rozsah už zavinil lidský faktor a dlouholeté neadekvátní jednání firmy Tepco.

Za příčinu havárie v Černobylu se považuje příslovečná ruská nedbalost, podceňování rizik a technologická nekázeň. V případě Fukušimy odhadují odborníci podíl lidského faktoru nejméně na 60 %, někteří až na 80 %. Rozsah katastrofy mohl být tedy podstatně menší.

Ve spojitosti s Japonci nebývá zvykem hovořit o nedbalosti a nekázni, ale zde sehrál roli neoperativní postup společnosti Tepco po selhání chladicího systému a jeho dlouhodobé podceňování rizika v kombinaci se snahou šetřit na provozu za každou cenu.

AUTOR: Jiří Tisančin