Má zákaz igelitek smysl?

Ideální by pochopitelně bylo, kdyby spotřebitelé důsledně třídili odpad. Pak by výrobci obalů nemuseli přemýšlet, jak a za jak dlouho si se kterým obalem příroda poradí. Vše by vyřešily recyklační firmy. Igelitky a mikrotenové sáčky volně poletující ulicemi měst, poli i loukami však dokazují, jak je taková představa hudbou vzdálené budoucnosti.

Oxo plasty jako možnost, škrobové tašky js

Standardní polyetylenové obaly se v přírodě prakticky nerozpadnou. Jejich makromolekuly jsou příliš dlouhé na to, aby je mohly mikroorganismy rozložit na menší částice. V tuto chvíli jsou možným řešením tzv. oxo-degradabilní plasty.

Ty mají díky přidaným aditivům mnohonásobně kratší poločas plného rozpadu a jsou schopny se za příznivých povětrnostních podmínek a při dostatku slunečního svitu rozložit i do dvou let. Na druhou stranu tzv. biotašky jsou většinou jen marketingovým trikem. Nejde totiž obvykle o obaly z rostlinného škrobu, ale o pouhou kombinaci rostlinného škrobu a ropných polymerů. Pro zachování stejných užitných vlastností obalu je navíc třeba navýšit tloušťku fólie. To má negativní dopad na životní prostředí jak zvýšenými nároky na energii při jejich výrobě, tak nárůstem objemu výfukových plynů při přepravě těchto obalů.

Na přepravu škrobových, resp. papírových tašek by bylo třeba přibližně 3x více nákladních aut na silnicích. Nespornou výhodou oxo plastů je i jejich cena, která zdražuje standardní produkty maximálně o 20 %. Naopak cena obalů pouze z rostlinného škrobu je tak vysoká, že se s nimi prakticky nesetkáme.

Odpovědné a rozumné nakládání s obaly

Nejlepším řešením by bylo, kdyby firmy i lidé začali přemýšlet nad důsledky svého chování. Stačí například vzít vždy s sebou na nákup lehkou textilní skládací tašku, jak je to běžné v Rakousku nebo Švýcarsku. V Itálii zase začal od 1. ledna platit zákon, podle kterého se nesmí v tamějších obchodech dávat ani prodávat igelitové tašky. A to Italové dosud patřili k největším uživatelům tohoto druhu tašek v Evropě.

Jiné evropské země zkoušejí postup založený na dobrovolnosti, v obchodech nabízejí jako alternativu tašky z bavlny. Irsko v roce 2002 uvalilo na igelitové tašky poplatky ve výši 15 eurocentů (téměř 4 Kč), což týdně snížilo používání tašek o 90 %. Zákony, které používání igelitových tašek zdaňují, už zavedl Island, Jihoafrická republika či Tchaj-wan.

V Číně platí zákaz rozdávání igelitových tašek v obchodech od roku 2008. Nyní se do boje pustila také Evropská komise, která chce zakázat igelitové tašky v obch odech v celé EU. Komise uvedla, že každý Evropan spotřebuje ročně v průměru asi 500 tašek. Z nich většinu použije pouze jednou a vyhodí. Bohužel ne do tříděného odpadu. Pravděpodobnost, že se vždy všech 500 tašek dostane k recyklaci, je opravdu mizivá.

Oxo plasty tak nabízejí možnost, jak snížit množství odpadu v přírodě a na skládkách, a přitom neohrozit proces recyklace. Oxo-degradabilní plasty jsou recyklovatelné stejně jako běžné plasty neobsahující prodegradační aditivum. Musí jen být zajištěno vyčištění recyklátu od zbytků prodegradačního aditiva, buď jeho odstraněním, nebo přídavkem vhodného neutralizačního činidla.

Diskuse je dobrým signálem

Třídění odpadu a jeho opětovné využití by mělo být cílem nás všech. V tuto chvíli je to však stále ještě běh na dlouhou trať. Proto bychom měli být realističtí, soustředit se na to, co je nyní a nespoléhat na to, co by mohlo být za několik desítek let. Do té doby tu totiž můžeme být po uši zahrabaní v igelitových taškách a sáčcích. To, že se o problému igelitových tašek stále více diskutuje, je určitě dobrým signálem. Jejich zákaz ale nemusí být jediným řešením.

AUTOR: Filip Linek

je majitelem společnosti Oskar Plast.

ZDROJ: REGAL