Termití magie

Termiti jsou pro Jana Křečka zástupným druhem pro jakékoliv bytí na Zemi. Nadšení, s nímž o nich mluví, je nakažlivé. A skoro pořád se směje. S člověkem a jeho působením na přírodu se ovšem "nemaže". Lidský druh nastoupil destruktivní cestu jako nikdy jindy v historii, ale podle něj se nic hrozného neděje. Příroda si totiž vždycky poradí.

Washingtonské národní muzeum ho před 20 lety z Prahy pozvalo jako specialistu na diagnostiku termitů. Už tehdy patřilo jeho jméno k termitologické špičce, a to díky Křečkovým publikacím a působení na Kubě. Komické je, že do detailů oboru začal pronikat až ve Washingtonu - renomované instituci jednoduše neprozradil, že v této disciplíně ještě není zcela zběhlý.

Experimentální termitologií se sice zabýval dvacet let, ale ne rutinní diagnostikou hmyzu.
"Ale ono to šlo!" prozrazuje mi, když spolu mluvíme během jeho dvoutýdenní dovolené v Česku.
"Chtělo to jenom sedět na zadku a pracovat. Tam jsem pochopil, čím se mohu v dalších letech živit. Nikdo mě nerušil, v muzeu byl po nocích klid, a mohl jsem se i dobře vyspat, protože před desátou tam nikdo nebyl. Během několika měsíců jsem objevil nejenom pro sebe, ale i pro vědu několik nových druhů. Netušil jsem, že je mám ve svých sběrech z Kuby," směje se.

Tak se stal světově významným expertem na druhovou diagnostiku termitů. Jako místo svého vědeckého působení si následně z různých nabídek vybral Floridu. Když Jan Křeček řekne, že tenhle termit je prevít, nastoupí tým praktických entomologů, kteří připraví strategii a "jdou po něm".

Proč se vlastně válčí s termity?

Dřevo je nejdůležitějším stavebním materiálem a jeho cena se stále zvyšuje. Termit přírodě prospívá, urychluje recyklaci dřevní hmoty, která je jinak trvanlivá, oni ji rozloží a urychlí přirozený koloběh. Ze tří tisíc druhů termitů sice člověka trápí jen nepatrný počet, ale válka o dřevo s nimi je nekonečná, úmorná a nákladná. Termit je totiž velmi mazaný hmyz. Pokud část kolonie zahyne působením ochranného prostředku, pozůstalí vyloučí nebezpečná místa z potravního teritoria. Termit chyby neopakuje. Vědec musí přijít na trikově působící látky, které termity zabíjí, ale tak, aby nepoznali, že jsou pro ně nebezpečné. Pro účinnou protitermití strategii je důležitá přesná diagnostika druhů i znalost rozšíření.

Jak to v praxi vypadá?

Boj s termity je zásadním způsobem komplikován nejen velkými rozdíly mezi jednotlivými druhy v tom, jak škodí, ale hlavně tím, že jsou to "podrazníci". Svoje hostiny na dřevěných stavbách provozují skrytě, zevnitř, takže se na jejich masovou přítomnost přijde obyčejně až tehdy, kdy si na objektu už pochutnali. Člověk proti termitům vymyslel kdeco, dokonce cvičí i psy. Nejúčinnější je zaplynování hermeticky uzavřeného objektu nebo používání rafinovaných nástrah a návnad. Trik tkví v tom, že termiti nesmí poznat, že je nalíčeno na ně. Přijít na to stálo lidstvo spoustu peněz, náklady na protitermití války jsou stále vyšší.

Po několik desetiletí se účastníte expedic a sbíráte termity. To je prima, hrát si na dobrodruha, a ještě být za to placen.

Dobrodružství dneska znamená hlavně byrokracii! Musím mít řadu povolení a administrativních razítek a podpisů. Dneska i na tyhle potvory musí být povolení ke sběru a vývozu. Expedice trvá tak týden a je náročná, sbíráme ve dne v noci. Je pravda, že zažiji občas i pěkné příběhy.

Třeba s tím největším mravenečníkem, který dosahuje až dvoumetrové délky. Představte si situaci: v jihoamerické savaně jsme kousek od sebe a oba pečlivě obracíme zaschlé exkrementy tropického dobytka. Já je nasávám do entomologického cucáku s filtry, on do sebe. Náhle mravenečníkovi dojde trpělivost, roztáhne pařáty s vějířem ošklivě špičatých drápů... a já jako moudrý druh ustupuji, i když zkoumaný exkrement byl hodně zajímavý - chutnal totiž termitům!

Většinu času však prosedím v laboratoři, protože úspěch univerzity se měří počtem citovaných publikací. Výsledky přispívají k dobrému jménu a pomohou získat finance, především od stavebních společností, které spolufinancují výzkum.

Kdo je pro termity nepřítelem kromě člověka?

Paradoxně hlavně mravenci, ale i domorodci, kteří je mají za bílkovinami nabitou lahůdku ve formě živé konzervy, kterou si rádi upraží. Nejvíc si ale škodí sami, téměř všechny druhy mezi sebou vedou na potkání nemilosrdné bratrovražedné války. Pro přírodu je tento činorodý horník a zahradník recyklující mrtvé dřevo a kultivující půdní profily užitečný parťák.

Četla jsem nedávno doporučení: máme jíst hmyz, je prý výživný a zároveň to je ekologické řešení. Jíte ho?

Jednou jsem to zkusil, ovšem za lahůdku jej nepovažuji, asi proto, že nejsem domorodec. Nedovedu si představit, že by Evropané v současnosti jedli hmyz, ale uvidíme za padesát let, třeba se stane prvním přírodním "éčkem" EU.

Jste přítelem termitů, třicet druhů nese vaše příjmení, ale zároveň jste spoluzodpovědný za jejich masové hubení. Není v tom přeci jen rozpor?

Být přítelem termitů je opravdu moje hobby. Jenže jsou to moji miláčci, jen když mi nežerou barák. Lékař také rozlišuje kamarádské a potvorné mikroorganismy. Ty první podporuje, druhým vyhlašuje válečný stav. Člověk je sociální druh a nás zajímá, jak se jevy sociálního vztahu a systému projevují u jiných sociálních organismů, jako jsou včely, mravenci a moji termiti.

Některé sociální vazby, třeba dlouhověkost a rodinný život, existují na velmi vysoké úrovni jen u tohoto hmyzu a u lidí. Solidarita, jako u lidí, u zvířat neexistuje. Ta je totiž produktem rozumového závěru, zvířata reagují spontánně podle vrozených schémat. Život je spoluutvářen konflikty, ale u lidí výrazně méně než u jiných savců. I u těch nejbližších.

Ovšem i zde člověk dokázal za několik málo generací velkou změnu. Díky svobodě v rozhodování se rozpadá historicky osvědčený rodinný model, soudržnost rodinných vazeb slábne, zdá se, že byla vlastně vynucená. Zapomněli jsme na pokoru, pro kterou jsme chodili do kostela. Za jediný delší lidský život se míra vlivu člověka na celou planetu zásadně změnila.

Pro matku přírodu zrovna nejsme přínosným savcem. Jak moc člověk přírodě škodí?

V tomto ohledu jsme rychle dosáhli snad největšího historického "pokroku". Náš druh nastoupil destruktivní a invazivní cestu před sto padesáti lety. Nikdy předtím nebyly zásadní změny z hlediska historického vývoje v krátkém čase dvou lidských životů či šesti generací tak patrné. Mimochodem historie našeho druhu je odhadnuta na dva tisíce generací, posledních šest se ale opravdu velmi činí.

Naše biologická podstata se přitom téměř nezměnila, dědičné zákony z hlediska vývoje populací to neumožňují, mají obrovskou setrvačnost. Zcela zásadně se však změnily sociální poměry. Hlavní příčina bouřlivého vývoje je pravděpodobně v masivním nástupu probuzení a využívání kreativních a předtím latentních schopností mozku a v rozvoji vzdělanosti. Ty vedly k průmyslovému boomu a revolučnímu využívání surovinových i lidských zdrojů. Globální populace narůstá po exponenciále. Mnohde si status quo uvědomují a snaží se tahat za záchrannou brzdu. Různá řešení zvaná udržitelný rozvoj se těžko hledají, protože by to znamenalo návrat o sto let zpátky, a to se nikomu nechce. A není to vlastně ani možné.

A co dělá příroda?

Nic neřeší, její metoda je ozdravná, nechat věci vyhnít. Hnití je totiž jeden ze základních biotechnologických procesů. Na druhé straně se náš slavný druh nechává v tom všem vykoupat.

Nebude jednoduché napravovat spoušť, kterou jsme způsobili. Příroda funguje inteligentně. Má své desatero zkoncentrováno v jedné větě: zákon o zachování druhu. Příroda se potřebuje rozmnožovat, je nenasytná, zvyklá fungovat v nadbytku, protože z konkurenčních důvodů přežívá jen nízké procento nejlepších potomků. Výjimkou je pouze náš druh, populace příliš narůstá. V případě člověka neplatí, že příroda dozírá na kvalitu života. Člověk se domnívá, že ji přelstil. Ona se však zajímá o všechny druhy a pracuje se zpětnou vazbou, kterou obecně vnímáme jako přirozený výběr.

Druhy vznikají a zanikají a ten náš je z vývojového hlediska extrémně mladý. Přírodu nikdy nepřestane bavit všechno zkoušet. Baví ji to z "jejích" důvodů. Raději vidí kvést kytky, než aby ji někdo betonoval. Žádná činnost člověkem páchaná však přírodu nezlomí - má totiž hodně času na to, aby se vzpamatovala. Člověk se likviduje sám, je to jediný druh, který je schopen se svou činností zničit. Nazývat náš druh člověkem moudrým byl od Carla Linného osudový omyl. Vyhubených druhů, které bývaly vládci planety, je dost. Nemusíme se ale mezi ně tak aktivně cpát.

Nezní to moc pesimisticky?

Proč by mělo? Příroda trvale zkouší v modelech možnosti. Jde cestou pokus - omyl - pokus - úspěch. Pravděpodobně nejenom biologicky. Ještě nedávno platilo, že rodičovský pár myslí aspoň na dvacet let dopředu.

Nikdy nebylo tolik vztahů mladých žen a z hlediska přírody starých mužů. Dnešní ploditel se domnívá, že postačí, když mladou ženu materiálně zabezpečí. Zapomíná na to, že jej potomstvo bude postrádat a že nebude, až jej bude nejvíc potřeba. Příroda tedy zkouší únosnost tohoto projektu, který lidé vymysleli. Není Stvořitel, aby posuzovala náboženství či morálku. Modely zkusmo vypustí do praxe. Stejně tak asi "zkoumá" novou skupinu vyrovnaných a zpravidla materiálně zajištěných žen středního věku, které často v přírodním výběru vítězí nad mladými ženami, protože nemají ambice zakládat novou rodinu a chtít od muže zvýšenou odpovědnost za vztah. Z těchto vztahů z hlediska přírody neplyne pokrok, protože nevznikají dědicové. Ale přináší to přednost, volnost vztahu, což mužům velmi vyhovuje. Jak jsem řekl, příroda je fenomenální, superorganizovaný systém.

Novým fenoménem je, že padesátka ani šedesátka už není žádné stáří. Je to také přírodní test?

Organismus je jako natažený budík. Jen nikdo neví, jak silné má pero a na jak dlouho je natažené. Mladí by neměli podceňovat starší a naopak. Tím, že starší generace žije aktivní život, a dokonce se po sobě stále ještě "sápe" (a má na to i pilulky), vytváří pro novou generaci dobrý vzor - dnešní třicetiletí mají na příkladu svých rodičů jistotu, že život je zábavný i v šedesátce. Ba i hodně poté.

Zmínil bych, že v "civilizovaných zemích" roste značný problém - nekritické nároky dětí na to, co požadují od svých rodičů. V USA, stejně jako v Evropě, je počet dětí v "dobré" rodině jedno až dvě. Požadavky dětí na to, co jim mají rodiče v dospělém věku poskytnout, jsou velké.

V Africe i jinde, kde rodič není s to poskytnout mnoho, se dětí rodí pořád víc. Vyspělé civilizace ještě nedávno měly pět šest dětí, nyní je počet seberegulován na méně, někde uměle, jinde jako sociální nutnost, protože ani bohatí rodiče nejsou schopni zajistit více než dvěma dětem dobré životní podmínky. Vypadá to, že se počet dětí ve velké části světa reguluje sám. V jedné části světa vytvářejí rodiče dětem vhodné podmínky, přelidněné státy upravují sociálními mechanismy, a kde to nedělají, tak brzy budou. Přirozený přírůstek jsou dvě děti v rodině a něco málo navíc. Tedy ve statistickém průměru.

Ne každý s vámi bude souhlasit.

Dříve žily i tři generace v jednom domě, dnes chce mít každý svůj prostor. Každý jedinec chce vysokou autonomii, eventuálně ambulantní rozkoš. Ale jen příležitostnou, chce mít všechno po svém a bez závazků. Jsou ale horší věci pro přírodu, třeba pohlavní vztahy v rámci jednoho pohlaví. Snad ale nebude příroda své homosexuální pomýlení přehánět a doladí vše do normálu.

Taková úvaha zrovna není "politicky korektní".

Já vím. Proč ale nesdělit, že příroda "umí" i slepé koleje? U svých termitů jsem pozoroval totéž, čemu se říká čtyřprocentní populace. Pokud termití sameček nenajde po rojení vyvolenou, spokojí se se stejným pohlavím. Na tom rodina zkolabuje, protože u termitů se záhy musí postarat o rodiče potomstvo, a když není, není ani rodina - šmytec. Já se na to dívám z hlediska přírody, kterou zajímá, jestli budou potomci, ale jen přirozenou cestou, ne ze zkumavky. V Americe máme také svá témata, třeba známé sexuální obtěžování...

Z přísnosti firem na organizaci pracovních vztahů si tady děláme legraci.

Když jsem před dvaceti lety přijel do Ameriky, musel jsem podepsat prohlášení, které se "sexual harassment" týkalo. Původně jsem si myslel, že to bude obrácená emancipace. Stejné nařízení však podepisují i kolegyně. Zatímco muž v Americe zmíněné nařízení stoprocentně dodržuje, protože netuší, jak by se kolegyně zachovala, ženy to tak vážně neberou. My muži to na ně totiž nikdy nehlásíme. A že by ta hlášení mohla být někdy velmi zajímavá. Ukazuje se, že příroda si pomůže i s americkými nařízeními a morálními a etickými kodexy: řešení svěří odvážnějším z druhu.

Říká se, že svět bude patřit ženám, vlastně to potvrzujete.

Ženy mají od přírody lepší výbavu než muži, třeba lepší periferní vidění, muž kolikrát nemá žádné, totéž se týká cítění. Ženy myslí komplexněji, bývají zodpovědnější v navazování vztahu a vstřícnější k dětem. I příroda je rodu ženského. Všichni vděčíme svým matkám za mnohé, muži zejména, jsme obvykle více hýčkáni.

Jsou i další pozitiva. Nikdy bych nevěřil, jak budu své matce vděčný za to, že vůbec neuměla vařit. Přivykl jsem ledasjakým pokrmům a domníval jsem se, že se mým chuťovým buňkám nemůže stát nic horšího než její dieta. Cestuji však často s leteckými společnostmi a to, co se dnes podává na mnohých palubách, vysoce překračuje i ty nejnepovedenější pokusy mé matky. A i já sám jsem se naučil tu a tam něco připravit.

Žena obecně je přírodou vytvořený skvělý model. Má totiž přes jisté potenciální zádrhele zcela ideální předpoklady stát se partnerem muže.

Jak jako přírodovědec vidíte blízkou budoucnost?

Problém se jmenuje náš druh. Přestože jsme schopni si mentálně uvědomit, jak mnohé naše činnosti jsou nebezpečné a krátkozraké, nejsme schopni učinit zásadní závěry. Říká se tomu udržitelný vývoj, ale většinou zůstává jen u toho termínu. Těží se více nafty, nebezpečí kontaminace roste. Je to pesimistické, a já jsem skalní optimista. Co s námi příroda udělá, to je otázka, ona nelpí na našem druhu. Má bezpočet možností vytvořit druh jiný, čas pro ni nehraje roli. Pokud na této planetě existuje život, v jakékoliv formě bude existovat dál, ale my u něj nemusíme být. Třeba přijdeme k rozumu včas a budeme se rozhodovat jinak. Jsme opravdu schopni dělat hodně zle. A spolehnout se můžeme na jediné: příroda si vždycky poradí, my ne.

RnDr. Jan Křeček, Csc.
(* 1943)

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, už tam se od 60. let zabýval termity. Pokračoval v Entomologickém ústavu a Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Řadu let působil na Kubě. Objevil a popsal na třicet druhů termitů, kteří tak nesou jeho jméno. Od roku 1994 působí na Floridské univerzitě. Je podruhé ženatý, má dva dospělé syny, pět vnoučat vlastních a čtyři vyženil.

AUTOR: Věra Kudynová