Venuše čili život v pekle

V říjnu letošního roku vyslala evropská sonda Venus Express překvapující zprávu: Venuše má ozonovou vrstvu podobnou té, která chrání život na Zemi před ultrafialovým zářením. Přitom přítomnost ozonu může být indikátorem života - nejčastěji totiž vzniká z kyslíku, který produkují rostliny. Ochranná obálka Venuše má sice skoro určitě jiný původ (je mnohem tenčí a nachází se ve větší výšce), přesto znovu oživila úvahy o možnostech existence života na této planetě.

"Objev představuje silný důkaz toho, že terestrické planety naší sluneční soustavy - Země, Venuše, Mars - jsou si mnohem podobnější, než jsme předpokládali," uvedl Hakan Svedhem z vědeckého týmu mise Venus Express.

Krutá sestra

Venuše je po mnoha stránkách dvojčetem naší planety. Její dráha je nejblíž dráze Země, planeta je přibližně stejně velká a má i prakticky stejnou hmotnost. Dlouho se proto předpokládalo, že i na jejím povrchu budou podobné podmínky jako na Zemi - snad jen o něco teplejší díky menší vzdálenosti od Slunce. Bouřící sopky, věčné lijáky, divoký oceán - a z něj se plazí obludy podobné dinosaurům... Tak nějak líčili povrch Venuše autoři sci-fi románů ještě v 60. letech minulého století. I někteří vědci očekávali, že pozemští astronauti tu najdou tropy dovedené do všech důsledků, včetně bohatého života.

První sondy, kterým se podařilo pod oblačný závoj Venuše nahlédnout, ale přinesly kruté zklamání. Nad planetou se převalují mraky z aerosolu kyseliny sírové a teploty pod nimi dosahují téměř pěti set stupňů Celsia. Tlak na povrchu se blíží až devadesátinásobku tlaku u hladiny pozemského moře - každý čtvereční centimetr povrchu jakéhokoliv tělesa zde tedy drtí téměř metráková síla.

"Tedy žádná sestra Země, ale skutečné peklo," píše astrobiolog David Grinspoon v knize Venus Revealed. Zájem hledačů kosmického života o Venuši se rázem ocitl na bodu mrazu. Poznatky z dalších sond ale naznačily, že přece jen nemusí být tak zle. Hypotéza, podle níž mohla být Venuše oživená nebo alespoň obyvatelná v dávné minulosti, je dnes všeobecně uznávaná. Podle některých vědců tam ale život může být stále.

Záhadné kanály

Radarové snímky povrchu Venuše, které pořídila americká sonda Magellan, ukázaly, že na Venuši jsou dva rozlehlé vyvýšené "kontinenty" - Ištařina země a Afroditina země. Dvě menší vysočiny Alpha Regio a Beta Regio je možno přirovnat k velkým ostrovům typu Grónska. Vystupují z rozsáhlých depresí, které by za jiných podmínek představovaly oceány. Jsou tu hory, pohoří, sopky... ale také něco, co vědce udivilo asi nejvíc. V délce mnoha set kilometrů se po povrchu táhnou koryta nápadně podobná pozemským veletokům, včetně meandrů, ostrovů a sítě přítoků.

Na Zemi mohou něco takového vytvořit jen největší řeky, na Venušině povrchu ale v současné době není přítomnost tekuté vody možná. Američtí planetologové Jeffrey Kargel a Goro Komatsu proto předpokládají, že záhadnými koryty proudil nějaký neobvyklý druh obzvlášť tekuté lávy s nízkou teplotou, jejíž vlastnosti se podobají vodě. Pozemské sopky ale takovou lávu produkují jen výjimečně - a to v případech, kdy dojde k roztavení vápence a podobných hornin. Jenže ani vápenec by na Venuši být neměl, protože vznikl činností vodních organismů.

Kanály jsou proto nejčastěji vysvětlovány jako projev nějaké dosud neznámé formy sopečné činnosti, nebo jako dílo lávy, jejíž vlastnosti ovlivnily svérázné podmínky na povrchu Venuše.

Stopy dávných moří

Už v 80. letech 20. století při analýze dat ze sond Pioneer američtí vědci upozornili, že klima na Venuši patrně nebylo vždy tak nepřátelské jako dnes. Přibližně před čtyřmi miliardami let byl energetický výkon Slunce oproti současnosti asi o 40 % nižší a na planetě vládly podobné poměry jako dnes na Zemi. Předpokládá se, že tehdy obě tělesa disponovala podobným množstvím vody a oxidu uhličitého. Na Zemi voda zůstala a oxid uhličitý se díky korálům, měkkýšům a dalším mořským živočichům přeměnil na karbonátové horniny, jako je vápenec, mramor nebo dolomit. Naproti tomu na Venuši se později začala teplota zvyšovat, voda se vypařila a rozložila na prvky, přičemž vodík nejspíš unikl do vesmíru a kyslík se spojil s povrchovými horninami. Oxid uhličitý se stal hlavní součástí atmosféry. Pohromu dovršila záhadná globální katastrofa před 500 až 800 miliony let, kdy celý povrch planety přelily gigantické záplavy žhavé lávy. Hypotézu dokazuje vysoké množství deuteria (izotopu vodíku) v dnešní atmosféře Venuše, které patrně pochází z někdejší vody.

Přímé důkazy života v praoceánech Venuše však neexistují - a získat je zřejmě bude velmi těžké. Je tu ale jeden nepřímý argument: na Zemi se objevily primitivní mikroorganismy téměř okamžitě po vzniku oceánů. Není důvod, proč by to na Venuši mělo být jinak.

Azyl v oblacích

Většina vědců předpokládá, že pokud vůbec život na Venuši byl, tak zmizel už před několika miliardami let. Dirk Schulze-Makuch a Louis Irwin z Texaské univerzity ale věří, že tam je stále, jen se přestěhoval do vyšších vrstev atmosféry.

Došli k tomu na základě analýzy složení plynů, při níž našli složky, které jsou typickými produkty metabolismu některých primitivních mikroorganismů. Přitom v tamních podmínkách nemohou existovat dlouho, aniž by se rozložily nebo reagovaly s jinými plyny. Jejich "zdroj" je tedy stále funkční. Nachází se tu také sloučenina karbonylsulfid, která na Zemi často vzniká při biologických pochodech. Naproti tomu měření neodhalila jiné sloučeniny, jež by tam naopak být měly, například oxid uhelnatý vznikající rozkladem oxidu uhličitého slunečním zářením. Soudí proto, že ho cosi živého spotřebovává. Ve výškách několika desítek kilometrů nad žhavým povrchem přitom opravdu panují teploty a tlaky, které možnost existence jednoduchého života nevylučují. "Oblačné vrstvy Venuše mohou být azylem života, který by nevydržel na jejím přehřátém povrchu," tvrdí Dick Schulze-Makuch.

Potvrdit nebo vyloučit současnou či minulou existenci života na Venuši mohou až další kosmické výpravy. "Teprve pak spolehlivě zjistíme, jaká substance vyhloubila koryta, prozkoumáme historii vody a oxidu uhličitého na Venuši a pokusíme se v nejstarších horninách najít důkazy o existenci příznivého životního prostředí," napsal Jeffrey Kargel. I proto vědci netrpělivě očekávají výsledky mise sondy Venus Express, která bude sbírat vědecká data do konce roku 2012.

AUTOR: Jan A. Novák