Kam se poděl selský rozum?

A jako je to se vším, dohodnout se je nesnadné. EU ale pomalu a jistě utahuje šrouby, začíná tlačit a hrozit. Problém se nazývá dvojí ohlašování produkce odpadů. Kde je ten zakopanýpes?

Všechny subjekty v ČR jsou dle platného Zákona o odpadech č. 185/2001 Sb., jehož garantem je MŽP, povinni vést průběžnou evidenci o produkci a nakládání s odpady tak, jako v řadě jiných států EU. Na začátku každého roku musí velcí producenti a odpadářské firmy tuto evidenci sečíst za každou svou provozovnu a ohlásit na MŽP přes plně elektronický systém ISPOP (Integrovaný systém plnění ohlašovacích povinností).

V podstatě to samé, ale podle jiné metodiky musí některé vybrané subjekty provést, pokud je o to požádá ČSÚ a to různou formou včetně té papírové. Jinými slovy lze konstatovat, že v ČR máme sice stanoven pouze jeden postup pro vedení evidence odpadů (relevantní zdroj dat), ale dva způsoby jejího ohlašování.

MŽP má systém ohlašování podrobnější. Firmy hlásí své sumy dle místa provozovny nebo provozované činnosti, což znamená, že víme, v které lokalitě kolik odpadů vznikne. Tento fakt je důležitý při plánování odpadového hospodářství celé ČR, krajů a obcí a je neméně důležitý pro kontrolní činnost.

ČSÚ má systém výběru respondentů s agregací dat na IČO. Je-li tedy firma s ohlašovací povinností třeba z Hradce Králové a svou činnost provozuje v Karlových Varech, objeví se odpadky lázeňských hostů v Hradci. Tedy na papíře. Pokud neexistuje metodika, která s tímto problémem počítá, není možné na těchto číslech postavit plán odpadového hospodářství na žádné úrovni.

Evropský statistický úřad nesoucí název Eurostat ale čísla poskytovaná naším MŽP neakceptuje. Pro Eurostat jsou směrodatná čísla ČSÚ. Evropa ale chce, dle podepsaných smluv, jasné plány odpadového hospodářství České republiky, všech krajů a obcí. Ty MŽP může tvořit na základě čísel ze svého šetření.

Kdybychom udělali kompromis, přešli bychom administrativní zátěž společností, které mají povinnost hlásit produkci odpadů a pokračovali dál na dvou frontách, nic by se asi nedělo. Jenže i přes to, že všechny obce a firmy v ČR vyprodukují určité množství odpadu, výsledky obou metodik jsou v některých bodech tak odlišné, že to přejít nelze. Za rok 2014 totiž dle MŽP vyprodukoval každý občan 506 kg odpadů, ČSÚ říká, že to bylo pouze310 kg.

Není na tomto místě asi nutné zabývat se, v čem spočívají rozdílnosti v datech mezi ČSÚ a MŽP. Spíše se nabízí otázka, proč musí subjekty hlásit dvakrát. Proč nejsou pro ČSÚ použitelná podrobnější data o odpadech, která si může agregovat podle potřeb a pracovat s nimi dle požadavků Eurostatu. O důvodech lze jen spekulovat. Možná si obě strany historicky stojí za svým, možná je v tom něco jiného. V některých případech mohou odpady představovat například to samé, co výbušniny, a proto je kontrola a prevence nutná. Zejména proto, abychom s odpady nedopadli stejně, jako se skladováním zakázané munice v kauze Vrbětice.

Nikdo nemůže a ani nebude pochybovat o odborných kvalitách pracovníků Českého statistického úřadu. Je ale třeba si uvědomit, že za odpady jsou zodpovědní úředníci Ministerstva životního prostředí. Odpadové hospodářství se řídí zákonem o odpadech, ne zákonem o statistické službě. Proto jsou hlasy ze strany ČSÚ brojící proti metodikám MŽP přinejmenším překvapivé. Co ale bohužel překvapivé není, je skutečnost, že naše národní nesjednocenost je otevřeně prezentována před evropskými institucemi, což nám skutečně na dobrém jménu nepřidává.

Další problém je polarizace našeho nevelkého odpadového světa. Některým subjektům se hodí čísla ČSÚ, druhým čísla MŽP. Jedno je ale společné pro všechny. Spor o to, kdo má lepší data, která vlastně vznikají ze stejného základu a liší se pouze způsobem ohlašování, výběrem ohlašovatelů a metodou dopočtu, nás může jen poškodit a to nejen při získávání evropských dotací, ale i při vykazování plnění cílů v OH stanovených evropskou komisí.

Celý spor má ještě jeden rozměr. Dlouhodobě to ,,odnáší" český podnikatel či starosta obce, který musí stejná data o odpadech přepočítávat a zasílat na dvě místa a to v různých formátech, jednotkách a rozdílné metodice, aby tak uspokojil potřeby obou institucí.

Když stát disponuje podrobnými informacemi o odpadech, které navíc existují v elektronické podobě v centrálním systému ISPOP, proč je nevyužívá přímo ke statistickým účelům také ČSÚ? Obzvláště, když MŽP nemůže data ČSÚ využít, protože nejsou regionálně zaměřitelné? Nebo je to jinak? Jak tedy?

Je třeba být objektivní. Možná opravdu existují konkrétní důvody, proč ČSÚ nemůže data o odpadech MŽP využít, ale zatím jsou ze strany ČSÚ slyšet jen slova, která se jen trochu zasvěcenému člověku musí zdát argumentačně chabá a nekonkrétní. Žádný pádný důvod ČSÚ neuvedlo. Naprosto zásadní tak zůstává, zda v ČR produkujeme 23,8 mil. tun, jak uvádí ČSÚ nebo 32,2 mil. tun, které prezentuje MŽP za rok 2014. Ten rozdíl je dramatický a mělo by nám jít především o to, jaký je skutečný stav. Přejme si, aby se konečně dostavil zdravý selský rozum.

Pavel Mohrmann

Koordinátor PR aktivit

Insitut Cirkulární Ekonomiky, z. ú.