Studie českých vědců: Termiti chrání své kolonie pomocí zvláštního enzymu

Termití dělníci na sklonku života se v případě napadení obětují a odstartují explozivní chemickou reakci. Jejím výsledkem je toxická tekutina, která znehybní a otráví jejich protivníka. Tento obranný mechanismus termitů v podobě enzymu a jeho vlastnosti zkoumali vědci z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR ve spolupráci s Fakultou tropického zemědělství České zemědělské univerzity v Praze (ČZU). Informovali o tom dnes v tiskové zprávě.

Dělníci druhu termitů Neocapritermes taracua mají ve speciálních kapsách na zádech specifický enzym s názvem modrá lakáza BP76. Vědci se snažili zjistit, jak je možné, že potenciálně výbušný enzym zůstává aktivní v pevném skupenství na zádech hmyzu. Ke zkoumání odborníci využili rentgenovou krystalografii.

"Vyřešení trojrozměrné struktury lakázy BP76 odhalilo, že tento enzym využívá celou řadu stabilizačních strategií, kterým vděčí za to, že je nejen velmi odolný, ale také plně funkční i v náročných podmínkách panujících v tropických deštných pralesích," uvedla Jana Škerlová z ústavu. Díky své struktuře zůstává lakáza neporušená, ale také aktivní, i když spočívá na zádech termita po celou dobu jeho života. Se sebevražedným nákladem můžou termiti prožít celý život.

Pokud jsou jedinci mladí a mohou pro svou kolonii vykonat hodně práce, v zadních kapsách mají malé množství enzymu. Takzvaný batoh na zádech jim mohutní postupem času, jak hmyzu ubývají síly.

"Náš objev je výbornou ukázkou nezastupitelné role strukturní biologie. Podobně jako povědomí o jednotlivých součástkách nám osvětlí funkci nějakého přístroje, tak znalost trojrozměrné struktury, tedy polohy jednotlivých atomů, nám pomůže pochopit biologický děj. V tomto případě se jedná o unikátní obranný mechanismus termitů," řekla vedoucí laboratoře, z níž výzkum pochází, Pavlína Řezáčová.

Fakt, že termit na zádech má balíčky s nebezpečným enzymem pozorovali badatelé poprvé před lety ve Francouzské Guayaně. Tento výzkum nese pečeť ústavu a podílel se na něm Jan Šobotník, který spolupracoval také na současné studii, i když aktuálně působí na Fakultě tropického zemědělství ČZU.