Chňapnout po jádru?

O tragických událostech v Japonsku a s nimi souvisejících plánech jaderné politiky už toho bylo řečeno hodně. I o tom, že nebýt Fukušimy, asi by pokračovala všeobecná jaderná renesance. Nicméně japonská tragédie zapůsobila jako morální závora: Německo se rozhodlo zastavit všechny své aktivní jaderné elektrárny a dát červenou dalšímu stavění. Podobně Švýcaři a Italové.

Nic z toho ovšem neplatilo v Británii. Britská odpověď na Fukušimu měla podobu tříměsíční kontroly bezpečnosti, která - nijak překvapivě - došla k závěru, že novým reaktorům je třeba i nadále dát zelenou. Proč Británie reaguje jinak než její evropští sousedé?

Za prvé, britská společnost je v debatě o výhodách a nevýhodách této technologie rozdělena téměř přesně na dvě stejné poloviny, zatímco v Německu je proti jádru více než 70 procent obyvatelstva. Německé straně Zelených, která má oproti britským zeleným stabilní elektorát, se navíc podařilo vytěžit z japonské tragédie křeslo hejtmana v Bádensku-Württembersku. V tomto ohledu není rozhodnutí Angely Merkelové zastavit jadernou energetiku překvapivé.

Za druhé, Německo je exportérem elektřiny, zatímco Británie dováží energii z tradiční jaderné velmoci Francie. Tento dlouhodobý ekonomický trend je zároveň příslibem podpory oné technologie ve vládních kruzích. Začátkem prázdnin jsme mohli vidět, jak Německo houfně zavírá staré reaktory a ruší plány reaktorů nových, zatímco britská vláda vyjednává s investory o nové generaci moderních reaktorů, které by dokázaly minimalizovat obavy, jež kvůli japonské katastrofě vznikly či zesílily.

Nejsme v Japonsku

Britská vláda tehdy použila několik důležitých argumentů: japonské reaktory byly staré, elektrárna stála v zóně zemětřesení (což ty britské nejsou), a navíc Fukušima začala ohrožovat své okolí až po největším zemětřesení v japonské historii a následující tsunami.

Takový typ argumentů jsme už jednou slyšeli - v době tragédie v Černobylu - kdy se západní Evropa snažila všechno svést na nevyspělý komunistický systém, který se nestaral o bezpečnost jedince, což nebyl, není a nebude případ západních demokratických systémů. V případě Japonska je hozena vina opět na nemoderní nezápadní reaktory. A ty nové budou bezpečné. Ano, stejně bezpečné, jako jsme to tvrdili o těch starých.

Za třetí, ani samotní zelení aktivisté v Británii neměli nikdy jednotný názor na atomovou energii a prevenci ochrany ovzduší. Už od roku 2005 je nízká uhlíková stopa, kterou jádro nabízí, hlavním marketingovým tahákem britských investorů. Díky tomu britští zelení s odporem vůči jádru tak trochu váhají. George Monbiot, prominentní sloupkař a environmentální aktivista, je zářným příkladem tohoto projaderného názoru. Právě fukušimská tragédie byla důvodem, proč změnil názor na atomovou energii. Jestli je Fukušima to nejhorší, co nás s jádrem může potkat, napsal Monbiot, tak bychom po něm měli chňapnout a přestat se bát.

Příliš liberální politika

Názory podobné tomu Monbiotovu ukazují, že strategie jakési "realistické protřelosti", kterou jaderná lobby nasadila proti protijadernému dogmatu, byla úspěšná. V kampaních i odborných stanoviscích pro vlády trvala konzistentně na tom, že řešení britského energetického problému tkví v technologickém mixu, a že jádro může tudíž existovat ruku v ruce s obnovitelnými zdroji. Tomu napomáhá argument, že bez prizmatu globálního oteplování by britská vláda o jádru vůbec neuvažovala a že i německý plán nakonec možná zhasne s potřebou nahradit jádro uhlím.

Musíme se vrátit o třicet let zpět, abychom našli důvod dnešních problémů britského jaderného průmyslu. Nemůže za ně Černobyl, ale politika Margaret Thatcherové, především jejího ministra pro energetiku Nigela Lawsona. Ten svou vírou v trh a privatizaci dokázal jaderným šancím uškodit víc než černobylská havárie. Následující vlády v tomto trendu pokračovaly. Vláda svěřila jádro privátnímu sektoru a intervenovala jen na trhu. Prostřednictvím dotací a regulace cen se snažila zajistit mix jaderné energie a energie z obnovitelných zdrojů. Tím se ovšem dostala do područí uhelného trhu. Na něm záleží, zda se zvedne, či nezvedne cena fosilního paliva tak, aby bylo jádro a obnovitelné zdroje konkurenceschopné. Kvůli tomu je Británie v situaci, kdy šest let po vyhlášení záměru vystavět nové jaderné reaktory stihla jen připravit stavební plochy. Kamenem úrazu bylo hlavně zdráhání gigantů EDF či E.ON , kteří sice za jádro orodují, ale peníze do projektů, které nemají výslovnou podporu v lády, samozřejmě nedají.

Co tedy Británii do jádra tlačí? Hlavně přání skloubit ekonomický růst, životní úroveň a nízkou spotřebu uhelných zdrojů. Jenže tím se hrozba energetické díry stává reálnější, protože vláda předpokládá, že spotřeba energie za stávajícího vývoje ekonomiky nadále poroste, ale staré uhelné a jaderné elektrárny budou dosluhovat.

Musíme se uskrovnit

Strategie zaměřená na obnovitelné zdroje by si vyžádala miliardové investice do infrastruktury, nehledě na to, že prakticky všechny možnosti jsou omezeny, nebo dokonce na příděl. Proto taková strategie, předložená britskou stranou zelených, by nejspíš vyvolala u veřejnosti pobouření.

Každopádně si musíme přiznat, že limity spotřeby energie a s tím související změna našeho životního stylu jsou nevyhnutelné, ať už bude strategie energetické politiky jakákoliv. Britští politici ale bohužel zatím nenašli odvahu to říci veřejně.

Levná, bezpečná a relativně čistá energie byla v posledních dekádách dostupná jen díky plynovým rezervám Severního moře. Dnes jsme ale v situaci, kdy veškeré ceny energie rostou a budou růst i nadále. A to ze dvou důvodů. Prvním je, že severomořské rezervy už nedostačují. Druhým, že zvyšujeme cenu uhlí, abychom dodali konkurenceschopnosti jádru a obnovitelným zdrojům.

Na stejnou energetickou krizi reagují Británie a Německo jinak. Proti britské podpoře jádra schválilo Německo už v roce 2000 zákon o obnovitelných zdrojích a nyní už díky nim vyrábí 17 % elektřiny. Nedávno se také zavázalo, že sníží do roku 2050 spotřebu elektřiny o 50 % . A samozřejmě, s jádrem už Německo nepočítá.

Bude zajímavé sledovat, jak se tuto strategii povede převést do praxe, i proto, že výsledky budou mít zásadní dopad na moderní ekologická hnutí v Evropě. Pro Německo bude například velmi obtížné snížit spotřebu, když chce elektrifikovat dopravu. A to není všechno, rezervy energetické efektivity měly v historii spíše tendenci produkovat ještě větší spotřebu kvůli tomu, že snižovaly cenu.

Pokud se Německu opravdu podaří záměr snížit spotřebu energie a zároveň zlepší efektivitu a k tomu nahradí jádro obnovitelnými zdroji a ne fosilními palivy, bude to nemalý výkon. Pokud přitom skutečně udrží úroveň průmyslu i životního stylu, tak to bude tak trochu zázrak. Je ale nasnadě se ptát, zda je Německo připraveno obětovat pro ekologii status evropského tahouna a životní styl svých občanů.

AUTOR: Graham Walker
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Autor přednáší na Univerzitě v Essexu