Výkladový slovník environmentálních výrazů
Skleníkový efekt
(greenhouse effect)
V analogii působení skla ve skleníku, které zachycuje a také částečně zpětně odráží tepelné záření vyzařované rostlinami a půdou, označuje pojem skleníkový efekt působení určitých tzv. skleníkových plynů (viz) v atmosféře. Tím, že skleníkové plyny nepropouštějí tepelné záření do vesmíru, působí v atmosféře jako pokrývka, která zvyšuje teplotu na Zemi zhruba o 21 stupňů. Kdyby atmosféra obsahovala jen kyslík a dusík, které tuto schopnost nemají, byla by teplota na Zemi pod nulou (cca -6 stupňů). Popsaný oteplující účinek skleníkových plynů, tzv. přirozený skleníkový efekt objevil v r. 1827 francouzský vědec Jean-Baptist Fourier. V současné době dochází v důsledku stále se zvyšujících emisí skleníkových plynů k navyšování skleníkového efektu, což je nežádoucí jev, který může vést k tzv. globálnímu oteplování a ke změně klimatu. V současné době se již pozorují první následky zvyšující se teploty ovzduší jako např. úbytek ledovců v důsledku jejich zvýšeného tání. Problematikou ochrany před navyšováním skleníkového efektu se zabývá Mezivládní panel pro změnu klimatu (viz).
Literatura:
- Houghton, J.: Globální oteplování, Academia Praha 1998, ISBN 80-200-0636-2
