Jana Ledvinová: Střípky z TEREZy

Vzpomínám si, jak jsem jako dítě byla úplně posedlá přírodou a přitom zoufale sledovala, jak ji ničíme. Přemýšlela jsem, co s tím dělat, ale možnosti ve škole byly omezené - tam bylo potřeba hlavně poslouchat, sedět a nevyrušovat. Už tehdy jsem byla spíš takový malý živel než tichá, poslušná holčička. Některým učitelům jsem asi lezla pořádně na nervy, protože jsem prostě nechtěla jen tiše přijímat všechno, co nám říkali. Když mi bylo šestnáct, rozhodla jsem se, že s tím zkusím něco udělat.