Geologie Vídeňské pánve

Stavba Vídeňské pánve.

Vídeňská pánev je rozsáhlou neogenní vnitrohorskou pánví, která leží na styčné zóně Východních Alp a Západních Karpat. Z Rakouska, kterému náleží největší část jejího území, zasahuje na jv. Moravu a jz. Slovensko. Je asi 200 km dlouhá, 55 km široká, prostírá se od Gloggnitz (Dolní Rakousko) na jjz. až k Napajedlům na ssv. Její jz. zeměpisnou hranici tvoří Východní Alpy, sz. omezení pánve představují wachsberská a ždánická jednotka. Na v. je ohraničená vrcholy Rasalia, Leitha, Hainburg a pohořím Malé Karpaty.

Její nepravidelný tvar způsobují okrajové lineárně protažené dílčí deprese. V České republice je to 30-40 km dlouhý a 10-15 km široký hradišťský příkop, který se prakticky kryje s územím Dolnomoravského úvalu.

Hluboké podloží VP tvoří brunovistulikum a jeho sedimentární obal. V bezprostředním podloží neogenní výplně VP leží příkrovy Východních Alp a Západních Karpat.

Vídeňská pánev je vyplněna subhorizontálně uloženými mocnými mořskými až sladkovodními sedimenty badenu až pontu, ležícími na slabě zvrásněných spodnomiocénních sedimentech. Tento horninový komplex zakrývají kvartérní říční písky a štěrky, místy s jezerními a močálovými uloženinami, a místy též mocné naváté písky a spraše. Kvartérní sedimentace pokračuje dosud usazováním povodňových hlín.

Podloží pánve tvoří především příkrovové jednotky s. vápencových Alp a Vnějších Západních Karpat. Sedimentační prostor pánve se začíná vyvíjet ve spod. miocénu (eggenburg, ottnang) nejdříve jako dílčí deprese na hřbetech příkrovů (tzv. nesená pánev - piggy-back basin), které jsou sunuty na předpolí s kompresní složkou hlavních napětí orientovanou ve směru sz.-jv.

V karpatu se její orientace změnila na s.-j. což souviselo s levostrannou rotací Západních Karpat vůči předpolí Českého masívu a současně levostrannou směrnou komponentou kolize podél zlomů směru sv.-jz. Pánev tak získává charakter tzv. pánve odtažení (pull-apart basin), což se mj. projevuje zrychlenou subsidencí a romboedrickým tvarem pánve. Ve svrchním miocénu se vídeňská pánev změnila ve vnitrohorskou depresi poklesávající jen podél zlomů na okraji dílčích příkopů.

Mocnost výplně pánve dosahuje až 5500 m, což je typický rys pánví odtažení (velká mocnost výplně na relativně malém prostoru podmíněném subsidencí podél směrných posunů). Největší mocnosti dosahuje v moravské ústřední prohlubni.

Během svého vývoje byla vídeňská pánev většinou propojena s alpsko-karpatskou předhlubní a až do pliocénu také s podunajskou a panonskou pánví, kam jsou její povrchové toky odváděny dodnes.

Vídeňská pánev prodělala složitý vývoj, který se odráží v rozdílném postižení její neogenní výplně. Zatímco spodnomiocenní sedimenty jsou zřetelně zprohýbány a mají výraznější úklon, svrchnomiocenní a pliocenní klastika leží téměř horizontálně.

Rozdílný je i stupeň jejich tektonického postižení. Starší úrovně - sedimenty spod. miocénu a části střed. miocénu - mají spíše zachované pouze starší zlomové struktury, naproti tomu v mladších úrovních, mimo prokopírované staré struktury, jsou vyvinuty především struktury mladé. Mladé zlomy, např. pannonské nebo sarmatské, do hloubky vyznívají.

Více a obrázky na : moravske-karpaty.cz

ZDROJ:http://moravske-karpaty.cz