Veřejnosti dosud neznámý nález druhohorní kosti

Aleš Uhlíř

Koncem 19. století se jimi zabýval Antonín Frič (1832 - 1913) a na základě jejich vnější a vnitřní stavby je označil za dinosauří, nicméně toto jeho určení bylo později odmítáno jako chybné. Teprve v tomto roce, po více než sto letech bylo Fričovo určení potvrzeno. Na výbrusech obou kostí jsou patrny tzv. Haversovy kanálky, typické pro kosti teplokrevných živočichů. Vzhledem k velikosti kostí nemůže jít o kosti druhohorních savců, takže kosti patří dinosaurům. Zbývá ještě určit třetí kost, pocházející z okolí Holubic u Kralup, Fričem rovněž určenou jako dinosauří.

Nálezy kosterních pozůstatků z druhohor, které by mohly patřit dinosaurům, tak lze na území České republiky spočítat doslova na prstech jedné ruky. O to zajímavější může být každý nový nález, jako dosud blíže neprozkoumaný nález kosti ze staré pískovny v lokalitě Srbská přibližně 3 km severozápadně od Jindřichovic pod Smrkem. Kost nalezl Karel Drábek a její fotografii umístil na svém blogu. Kost se nachází ve zvětralém pazourku (dva větší kusy a několik menších úlomků) a je poměrně dobře zachovaná.

Ve Frýdlantském výběžku se v pískovnách běžně nacházejí souvky nordických hornin spolu s pazourky, které se tam dostaly v předposlední velké době ledové spolu s kontinentálním ledovcem. Baltický křídový pazourek (ze svrchní křídy, tedy z doby před cca 80 miliony lety) by tak svým stářím mohl určit stáří kosti.

Z mineralogického hlediska je pazourek sedimentárním druhem křemene (SiO2). Otto Wetzel ve své knize Feuerstein - der Stein der Steine (Karl Wachholtz Verlag, Neumünster 1968) uvádí řadu různých hypotéz o vzniku pazourku. Problém vzniku pazourku podle něj souvisí s několika otázkami: původem křemene, jeho opětovným uložením ve formě gelu a další přeměnou na pevnou formu. Vznik pazourku přesto dosud není zcela uspokojivě vysvětlen.

Kysličník křemičitý (SiO2) pro vytvoření pazourku dodává mořská voda, do níž se tato surovina dostává spolu s říčními vodami, přinášející s sebou zvětralé částice pevninské půdy. Stačí velmi řídký roztok - již 0,0005 až 0,1103 g kysličníku křemičitého v jednom litru mořské vody je postačující pro to, aby organismy, vytvářející z oxidu křemičitého schránky a ústrojí, mohly potřebné stavební látky z vody čerpat. Jsou to především jednobuněčné organismy, které vytvářejí početné kolonie jako mřížovci (Radiozoa) a rozsivky (Diatomeae). A pak živočišné houby (Spongiaria), vytvářející struktury z kysličníku křemičitého. Tyto a další odumřelé organismy v obrovském množství klesají na dno, kde vytvářejí podstatnou část usazenin. Chemickými změnami a působením bakterií ve vápnitých kalech se křemen snadno rozptyluje a proniká do dutin, vzniklých v usazeninách při tlení měkkých částí mořských organismů. Při určité koncentraci se vytváří gel, z něhož později vzniká pevný pazourek. Otto Wetzel zmiňuje, že vedle běžných fosilií, které se ve všech pazourcích hojně vyskytují, se lze v pazourcích setkat také s úlomky kostí, obratů a šupinami ryb mořské fauny.

Kost v pazourku není dosud z jiných nálezů na našem území doložena. Otto Wetzel ze sběrů na baltickém pobřeží, kde se pazourky hojně vyskytují, potvrzuje v nich výskyt úlomků kostí a obratlů ryb. V případě kosti v pazourku z lokality Srbská to na rybí kost příliš nevypadá. Kost je poměrně robustní, což je patrné také uvnitř na jejím zlomu. Zda se jedná o kost teplokrevného dinosaura nebo o kost studenokrevného ještěra, na to by mohla dát odpověď mikrofotografie výbrusu příčného průřezu kosti. Jen lze doufat, že to nebude trvat tak jako u předcházejících nálezů kostí dalších sto let. Nicméně bez ohledu na tento výsledek je nález unikátní již tím, že jde o kost uzavřenou v pazourku, který se k nám dostal jako ledovcový souvek.

fotografie: autor